PŘED ZRCADLEM

Stojím před zrcadlem a snažím se v sobě najít vnitřní dítě. Tolik se o tom teď všude mluví. Chci ho poznat. Slyšíš? Chci tě poznat.
Nic. Vůbec nic.

Přiblížím hlavu blíž k zrcadlu. Urputně si koukám do očí.
„Haló, jsi tam někde?“
Nic.

Dobře, tak takhle to asi nepůjde. Ale přeci… když ho má každý, musím ho mít i já.
Chci to vzdát, ale můj vnitřní hlas mi říká:
Nedělej to. Potřebuješ poznat svoje vnitřní dítě. Potřebuješ odpovědi na všechny své otázky. Proč si tak málo pamatuješ z dětství? Proč tě máma odmítala, nebo sis to jen namlouvala? Vidíš, potřebuješ ho najít. Máš právo vědět, co se dělo. Jak žilo tvoje vnitřní dítě.

Nejde to. Nemá to cenu. Možná to ani nechci vědět. Proč otevírat minulost? K čemu to bude dobré? V čem mi to pomůže?

Věř mi, je to důležité. Nemusíš teď stát před zrcadlem a do něčeho se tlačit. Ale je důležité vědět. Pro tebe, pro tvůj život, pro tvoji psychiku.

Hm. Nevím.
Vyčistím si zuby, učešu se a odcházím do práce.

Celý den jsem rozhozená. Stále musím přemýšlet nad svým vnitřním dítětem. Taková blbost… tak proč to mám pořád v hlavě?!
Jaké jsem měla vlastně dětství? Snažím se dolovat vzpomínky. Přeju si, abych našla aspoň jednu vzpomínku. Obejmutí, pohlazení, lásku.
Proč si nemůžu vzpomenout? Sakra!

To tam vážně nic nebylo, nebo mi moje já nechce dovolit vzpomínat?
Ale proč? Vždyť tam nemůže být nic tak hrozného. Žiju. Mám rodinu. Celkem jsem spokojená.

Celkem…
Co to znamená?

Nevím. Nevím. Nevím…
Zakryju si uši. Nechci to už poslouchat!
K ničemu to není, slyšíš?! Je to minulost, chápeš?! Nech mě být!!!

Je to silnější než já.
Kdo já? Kdo vlastně jsem?
Žena. Dospělá žena.
Ale co je to za bolest, co si nosím v sobě?

Jaká bolest? Co je to zase za blbost! Jen jsem teď víc ve stresu. Mám toho hodně!

Myslíš, že je to jen stres? Nebo něco, co se v tobě ukládá už dlouhé roky?

Nevím. Nech mě být.
Co bylo, bylo. Tohle nemá cenu!!!

Proč jsi tak tvrdá? Proč jsi k sobě tak strašně tvrdá?

Nejsem. To není tvrdost.

A co to je?

Normální chování.
Nemyslím si, že jsem k sobě tvrdá.

Tak proč pořád dáváš přednost ostatním a na sebe kašleš?

Nekašlu. Umím se i odměnit. Něco hezkého si koupím, zajdu si na víno…

To je hezké. Ale já myslím tu tvrdost uvnitř. Proč neděláš to, co chceš ty? Proč, když ti zavolá máma, že něco nezvládá, hned tam běžíš, i když nechceš?

Protože je to máma.

No a? Musíš jí pomáhat?

Musím.

Nemusíš!!! Proč si to myslíš?

Nevím. Protože je to prostě máma.

Slyšíš se vůbec? Jen protože je to máma… ale chovala se k tobě jako máma?

Nevím! Nevím, sakra! Nepamatuju si!!!

Brečím. Vzlykám. Celá se klepu.

„Klárko, Klarinko…“
To jsem já. Klára.
Našla jsem tě. Už tě nepustím. Ochráním tě!!!