Nářek pod kůží

Týden se chýlí ke konci. Týden za mnou.

Moje duše je rozervaná, protože se střídají dobré a špatné dny. Dnes je ale jeden z těch, kdy se cítím jako ryba ve vodě. Je mi krásně. Nic nebolí, úzkosti se toulají kdesi daleko a já jsem za to vděčná. Prostě jen jsem. Chvíli ve své podstatě.

Samozřejmě, myšlenky se občas ozvou:
„Proč je ti dobře? Není to divné? Nemělo by ti být zle? Počkej, za chvíli to přijde.“
Ale já každou minutu, kdy mi dobře je, žiju naplno.

Jsou tady skvělí lidé. Hrajeme karty i míčové hry. Víkendy jsou bez programu, a proto se jich často bojím. Ale dnešní sobota je jiná. Slunce svítí, světlo se láme o budovy, stromy a altánek, a všechno působí idylicky.

Sedíme venku. Smějeme se, jsme sami sebou a tolerujeme se.
Na chvíli jsem to zase já. Můžu se smát, nadávat a klidně i brečet. Tahle socializace mi dělá dobře. Tak moc bych chtěla být sama sebou i za branami nemocnice – být ta veselá, za kterou zajdeš, když ti není dobře. Ta, co umí dát slova podpory i pochopení.
Dá se na tom pracovat? Udělám to?
Ubije mě život za branami?

Nebo se konečně rozletím a budu opravdu mnou?
Pokud chceš sledovat můj příběh Na řek pod kůži, přidej se ke mně.
Najdeš tu útržky radosti i boje, světlo i stín – a možná v tom poznáš i kousek sebe.
#nařekpodkůži #zivotnisila #bojzauzdraveni #denikduse #psychickezdravi #silavzranitelnosti #svetlovtemnote #uzdravovaciCesta #blog #zenskypribeh