Stromy

Stromy se topily v mlžném oparu. Byly zahalené strachem se ukázat. Schovávaly se jak to šlo a bály se ranního rozbřesku. Co když se odhalí něco, co je vepsáno tak hluboko v nich, co když. Vítr si pohrával s jejich listy a zkoušel odvát ten mlžný opar, chtěl jim dát sílu se nebát. Vždyť ranní slunce je tak krásné, teplé. Prohřeje jejich strach a oni se ukáží ve své celé kráse světu. Otevřou svou náruč a podělí se o svou energii. O své moudro. O své bytí po desítky let. Nebudou se dál skrývat, budou se těšit z přízně, budou se dělit o své vědění. O to, co znají do pradávna. Budou hrdí na to, že jsou, že každé jaro v sobě cítí pulzující mízu. Ještě nepřišel jejich čas to vzdát. Budou tu dál, pro toho, kdo hledá…