Na smrtelné posteli

Tak tady ležíš, starče, a rozpadáváš se. Započal jsi proces hniloby. Konečně máš čas na pravdu.  Bez lží. Bez divadla. Už nemusíš hrát. Tvá role končí.

A víš, jaká je ta pravda? Že na ní pořád myslíš. Na Petronelu. Řekni to konečně nahlas, zbabělče.

Miluji tě. Až mi to trhá duši na kusy. Víc než vlastní život. Jenže láska není obchod, že jo? Není to: „Já tě miluji, tak ty musíš milovat mě." Láska je dar. Jednostranný, bezpodmínečný, někdy smrtelný dar.

Pamatuji si ten moment, když jsi se vrátila z práce a já tě objal, jako každý den. Tvá láska se ztratila. Nemusela jsi mi to říct slovy, a přesto jsem to věděl, ještě dřív, než jsi to vyslovila. Celý svět se zastavil. Čas se rozpadl. A já pochopil něco, co mě už navždy změnilo. Láska není o tom být milován. Láska je o tom milovat. I když to bolí. I když to zabíjí.

Víš, co jsem se naučil v těch letech samoty? Že lidé se bojí pravdy. Bojí se jí víc než smrti. Protože pravda je zrcadlo. A v zrcadle vidíš, kdo skutečně jsi. Ne kým se prezentuješ, ale kým jsi.

A když jsem se rok co rok na tvé narozeniny zakrádal před tvým domem, abys mě nezahlédla, protože jsem pro tebe už neexistoval a pokaždé ti tam zanechal jeden žlutý květ slunečnice na znamení, že na tebe stále čekám a miluji tě, pochopil jsem, že láska není jen cit. Je to rozhodnutí. Rozhodnutí milovat  kvůli Lásce samotné. I v tichu. I když ti nikdo neodpovídá.

Věděl jsem, že jsem blázen. Ale někdy je šílenství jediná cesta, jak zůstat lidským. Protože přestat milovat by znamenalo přestat být. Uvědomil jsem si, že čekání není slabost. Je to nejčistší forma lásky. Láska bez nároku. Bez očekávání. Láska, která prostě je.

Tato láska tě bude držet nad vodou, i když uděláš něco, co ti vezme všechnu sílu pokračovat a málem to vzdáš.

Jako tenkrát, když jsem zabil toho muže.

Měl 38 let a zůstala po něm žena a malé děti, co ztratili v setině sekundy tátu.

Už nikdy jsem neztratil to jedno filmové políčko, které se mi už navždy přehrává před mým zrakem v nekonečné smyčce.

Vidím jeho oči zlomek sekundy před nárazem.

V těch očích byl celý jeho život.

Náraz při kterém se Vesmír smrskl do jednoho bodu.

Stále vidím ty jeho oči, ten strach i to překvapení.

Ne zlost, na to nebyl čas - jen jeho nevyslovená slova:

„Aha, tak takhle to končí." A víš co? V tom překvapení byla krása. Čistá, lidská krása. Protože konečně nemusel předstírat. Konečně mohl být jen... člověkem, který umírá. Není opravdovějšího okamžiku, než chvíle umírání. Vím to, držel jsem jeho smrt ve svých rukách. On svou smrt neviděl, díval se skrze mne a viděl jenom svou nesmrtelnost.

V očích toho umírajícího muže jsem viděl stejnou čistotu,
jakou jsi měla ty, když jsi mě ještě milovala.
Láska a smrt - obě nás učí být skutečnými.

Jeho smrt mě naučila žít. Paradox, že? Smrt učí život. Láska učí bolest. Ztráta učí vděčnost.

Nyní, když sám ležím na smrtelné nemocniční posteli a vidím věci takové, jaké skutečně jsou, musím říct, že nejtěžším momentem v mém životě, bylo napsat vdově toho mrtvého muže. Na něco takového mě ani ten nejtvrdší život nedokázal připravit.

I když se mi mysl v tom chroptění boje o každý další nádech začíná zakalovat, stále vidím tvou vnitřní krásu má milovaná ženo. Oči už nevidí, ale mé srdce zatím ano. Až selže srdce, zrak převezme má duše.

Víš, Petruško, co je na lásce nejkrutější? Že ti ukáže, kým můžeš být. Ukáže ti nejlepší verzi sebe. A pak odejde. A ty zůstaneš s vědomím, že ta nejlepší verze existovala jen kvůli ní.

Bez ní jsem byl... co? Poloviční člověk. Stín. Ale s ní... s ní jsem byl bohém. Byl jsem básníkem. Byl jsem mužem, který dokázal milovat tak silně, že by pro ni zemřel.

A víš co? Zemřel jsem. Jen to trvalo roky.

Ale naučil jsem se něco krásného. Že láska není vlastnictví. Láska je svoboda. Svoboda milovat někoho, i když tě nemiluje zpátky. Svoboda přát štěstí někomu, kdo ti zlomil srdce. Svoboda říct:

„Díky, že jsi mi ukázala, jak hluboko dokážu cítit."

Dýchání je těžší. Srdce se zadrhává. Ale mysl? Mysl je čistší než kdy jindy.

Víš, co vidím? Vidím nás všechny. Všechny lidi. Jak se snažíme. Jak se bojíme. Jak milujeme špatně, ale milujeme. Jak umíráme špatně, ale umíráme. A v tom je krása. V tom našem nedokonalém snažení.

Láska není o dokonalosti. Láska je o odvaze. Odvaze otevřít se někomu, i když víš, že tě zklame. Odvaze říct: „Tady jsem. Všechen. I s tou tmou uvnitř."

A ta tma... ta tma je důležitá. Bez tmy by světlo nemělo smysl. Bez bolesti by radost byla jen... nic. Bez smrti by život byl jen čekání.

Pamatuješ si, jak jsem tě něžně nazýval Svatým obrázkem? A ty jsi se pokaždé usmála a já četl z tvých němých rtů: „To je klišé." Ale nebylo to klišé. Bylo to tvoje světlo. Doslova. Rozsvítilo části tebe, o kterých jsi nevěděla, že existují.

„A když jsi odešla? Nezhasla jsi to světlo. Naučil jsem se, díky němu, svítit sám. Bolestivě. Sám.

Víš, co bych ti řekl teď? „Díky. Díky za to, že jsi mě naučila, co znamená být živý. Díky za každou slzu. Díky za oceán smutku, ve kterém plavou hvězdy jako ryby. Protože v těch slzách a v těch nocích jsem našel sebe."

Poslední myšlenky se vyplavují jako vlny na břeh...

Vidím tě... jak se směješ s jiným mužem... a místo žárlivosti cítím... vděčnost. Že někdo jiný vidí tvůj krásný smích. Že tvé světlo svítí dál.

Dívám se na sebe a vidím toho mrtvého muže... jak se usmívá. „Chápu," říká. ​„ Láska nás všechny zabíjí. Ale také nás rodí."

Vidím sebe... konečně... bez masek... bez lží... jen člověka, který miloval... špatně... ale miloval...

A víš co je nejkrásnější?

    Že láska nepotřebuje objekty.

            Láska prostě... je.

                       Jako dýchání.

                               Jako světlo.

                                          Jako...

                                                  tohle.

                 Tento moment.

                              Kdy konečně...

                                                  rozumím.

…