Past

Propadá se do temné nekonečné díry. To, co bylo tak jisté a jasné se začalo rozpouštět jako mlžný opar nad lesem po dešti. Všechno má být jiné. Nové. A těžké. Zvládne to? Opravdu? Rezignovala. Všechny věci ji začaly připadat zcela vtipné, jako kdyby se jí vůbec netýkaly. Bylo to tak divné. Jako kdyby pozorovala z dálky život někoho jiného a jí se to vlastně vůbec netýkalo. Bylo to tak osvobozující. Ale potom ty propady. To uvědomění, není to život někoho jiného, ale její. Ona se s tím musí rvát. Pro sebe. Ale hlavně pro ně. Nemůže se nechat opakovaně poslat až na dno svých sil, ale ona už tam asi vlastně je. Ví to. Cítí to. Není nikdo, kdo by ji podpořil. Ale zná to. Neklesá na mysli, protože už ví, že až teprve ode dna se dá nejlépe odrazit. A až se znovu nadechne bude to tak osvobozující, tak jiné. Vzduch bude protkaný novotou. Krev v žilách bude proudit rychleji. Těší se na ten nový začátek. Snad už to bude v tomhle životě ten poslední nový začátek. Učí se znovu věřit. Ale bojí se, aby to zase nebyla jen další past.