Opuštěná

Její tělo žije tak jako by se nic nezměnilo, jako by se nic nedělo, ale její mysl. Začíná se tak zase cítit. A tohle fakt nemá ráda.
Ten pocit, kdy pěstuješ od semínka krásný stromek a on z ničeho nic začne opadávat, ale úplně bez varování. Usychá a ty už prostě víš, že ať uděláš cokoliv, tak s ním tak nakonec akorát zatopíš v kamnech.
Proč pořád tohle? Už snad není jak lépe pečovat, ale pořád je to málo. A ta mysl ti potom řekne, ale tohle není o tobě, to semínko bylo od samého začátku prostě nemocné. Nebylo přeurčené stát se silným statným stromem. Je mi to moc líto, ale je to tak. Nechápeš to, proč sbíráš jen ta špatná semínka, proč nepotkáš to, které má potenciál být krásným stromem. Stromem, který tě pak podepře?
Je to jednoduché, prostě ti to není souzeno.