Když

Když zavřu oči tak vidím malou holku, která objímá plyšovou lišku s utrženým ocasem a věří, že dokáže jednou změnit svět. Je silná a bojuje za práva svá i ostatních. Hádá se a bojuje za svou pravdu. Už odmala nesnáší příkoří, ale neví, jak se v ní tohle probudilo. Křivda je vážně něco, co nezvládá a budí v ní skrytou agresi se hádat do poslední nitky, do poslední kapky krve. Její ochránce jí jednou řekl, že bude mít s takovou prořízlou pusou a povahou hodně těžký život. Neměla ho za to ráda, tuhle pravdu fakt nechtěla slyšet, protože věděla, někde uvnitř, že on se fakt nikdy neplete. Teď musí uznat, že měl zase pravdu, jen už na to hledí z toho druhého břehu. Zase, zase se posralo všecko co se posrat mohlo. A to tak věřila, že tentokrát to už bude jiné, že to bude napořád. No, měl pravdu, zase to nevyšlo. Jen neví, bylo to tou její povahou a prořízlou pusou nebo to bylo tím, že se musela naučit ve všem spoléhat jen sama na sebe a se vším si sama poradit? Jak je teď ráda, že všecko umí. Jen by si přála, aby se ten posraný život změnil v život plný radosti a lásky a porozumění.

Stane se to? Víš to, můj ochránče?