Klesám

Vidím, jak se nade mnou uzavírá hladina rozčeřené vody. Pomalu klesám dolů. Vlasy mě následují. Je to hezké, ještě že jsem je nechala narůst. Fakt to vypadá dobře. Ruka mi směřuje nahoru dva prsty ukazují na slunce, které je takové rozpité. Po cestě potkávám ryby, plujou kolem mě a nevěřícně na mě kroutí očima. Už zase? Si děláš srandu? Ty fakt nic nevydržíš? Hele a víš, že to dno je mnohem dál než posledně, že jo? Jojo tak nějak to tuším. Ale až se od něj odrazím. Hmm na dně není kamení, je tam bahno. Špatně se z něj dostává. Nejde se odrazit, vcucává mě do sebe. Bojuju. Nakonec se mi to podařilo. Stoupám zase pomalu k hladině. Je ted taková klidná. Čirá. A zase ty ryby. Už jsou na mě fakt naštvaný, prý jim narušuju jejich vesmír. Já vím. Budu se snažit se už znovu neukázat.