Propadám

Ach, zase je to tady. Propadám se na dno a šlapu nechutné tekuté bahno a bojím se, že mě celou pohltí. Bojím se, že už tam to dno nikde nebude. Bude? Je to tak silné. Očišťující a bolestivé. Je to tak nekonečné. Už jsem doufala, že tentokrát zůstane pevná půda pod nohama, ale zase ne. Soulad zmizel. Přišlo odpojení a lítost. Přišel smutek. Už to tak vážně nechci. Nemám sílu pořád vstávat jak Fénix a stále dokola hořet bolestivým plamenem. Stále dokola končit jako hromádka prachu a už nechtít znovu vstát. Znovu se transformovat do bytí. Do bytí, které musí nést celou tíhu zcela samo. Jsem asi příliš mnoho pro běžné duše. Příliš mnoho pro běžné tělesné schránky. Jsem prostě moc. Moc očekávám, ale asi i moc dávám. Podstata mého bytí asi zůstává být silná sama….