večerní přemýšlení

Je jedna hodina ráno a mně nejde usnout. Nestává se to často, většinou usnu hned. V deset se zavřu v pokoji a nandám si svoje brýle proti modrému světlu. Udělám si jedno protahovací cvičení s písničkami ve sluchátkách. Připravím si učení a případně dokoukám fotbal nebo film. Vlezu do postele a vezmu si knížku a čtu si, dokud necítím, že se mi chce spát. Pak nastavím časovač na televizi, pustím Comeback, vypnu obrazovku a jdu spát. Dneska už mám za sebou dva díly a stále nic. A tak ležím a přemýšlím. Jak asi proběhne zítřejší den, zvládnu vstát včas, vyzkouší mě ve škole, povezu někoho autem, co budu dělat doma, jaký film si večer pustím. Přemýšlím, jestli náhodou neproběhne ten mou dlouho očekávaný zázrak a ta holka neřekne, jestli nechceme někam zajít. Dojde mi ale že určitě ne, kdo by o mě měl vůbec zájem. Mám ze vztahu strach, co si o mně bude myslet její rodina, její kamarádi. Budou si myslet, že má na víc a já si budu myslet totéž. Přemýšlím, jestli si nějakou lásku zasloužím. Je na světě někdo, kdo se mnou bude chtít být na celý život. Nejspíše ano, ale budu pro ně dost dobrý. Snad ano. Přemýšlím, kam směřuje můj život. Zlepší se to někdy, budu někdy šťastný, budu někdy spokojený. Mám to ukončit? Dokud je ještě život snesitelný. Nemůžu. Kvůli rodičům. Musím vydržet a naplnit jejich očekávání. Nejsou velká, chtějí abych byl šťastný, ale zvládnu to? Přemýšlím, jak by na to reagovali mý přátelé, asi by byly smutní. Občas nevím, jestli mě taky berou jako kamaráda, jestli nejsem moc otravný. Ale není to problém v nich. Tisíckrát mi můžou dokazovat, že mě mají rádi. Vzadu v hlavě budu mít stále stejnou myšlenku. Jsem dobrý kamarád? Ještě není na čase odejít. Snad toho mám co nejvíc dobrého před sebou. Přemýšlím, jestli na mě někdy čeká milující žena, děti, domov. To je šťastný život. To si přeji. To by byly rodiče a rodina pyšní. Přemýšlím a věřím.