Má milovaná Země

Má milovaná Země

Anotace: Remake mé starší soutěžní práce. Krásné léto všem svým čtenářům přeje Dolma

Kam kráčíš, má modrá, zasněná, zázračná Země, sestro Boží, sestro bolestná?
Umíráš na lidské sobectví, nenávist a strach?
Rafie na hodinách dějů se sune vpřed a svět -
v bahně se topí, oči zalepené, opředen kouzlem virtuální sítě,
touha mít víc bezmocně chrochtá v žitě, jsi námi opuštěné choré dítě
a my se vysmíváme tvému pláči, bohatneme a chudneme zároveň,
myjeme si ruce krví a sny o kráse a duši nám šlape skutečnost jak děvka ulici.

Čím se máš stát? Obydlím odlidštěným a duchovně vyhořelým,
šantánem, v němž pozlacené masky a maskoti tančí svůj danse macabre
na troskách starých chrámů a odkazů civilizací včetně té naší?
Úvahy palčivé jak plameny pekla.

Zeptej se jí, té lehké - těžkonohé, znavené chůzí po kamenech doby,
Hekaté na rozcestí, Sfingy, jež místo odpovědí dává otázky -
kde je konec tohoto světa, jenž nezná slitování
s poutníky na cestách hvězdným prachem posetých,
s básníky okamžiku i věčnosti, s hrdiny každodenních bojů o přežití
lidské hrdosti a člověčenství,
se všemi, jimž nestačí chléb a hry ani zoufalství doktora Fausta
a přízeň Mefistova, kočičí lásky, klonované myšlenky, mediálně-komediální hrátky a slogany či pokřivený úsměv boha mamonu. Quo vadis, Domina?

A já - teď mimo prostor a čas - se halím do závoje Mléčné dráhy,
oblékám zbroj kalenou žárem protuberancí i ledem mrtvých meteorů,
mám srdce komety pulzující světlem, chci spálit ohněm lásky tisíckrát popel zla
a obvázat duhou něhy tvé otevřené i skryté rány, Země.
A vím, že nezemřeš a budeš zachráněna v hodině dvanácté, v hodině půlnoční a jitřní zároveň, v hodině probuzení.

Má milovaná planeto, tvá krása patří všem, tvé indigové hlubiny a bílá ňadra hor,
zelená moře pralesů a horká žluť hedvábných pouští, rudé fontány tryskající z vulkánů i pastelové vlání polárních září. Patříme k sobě všichni, ty, my lidé a naši čtyřnozí,vodomilní a třepotaví bratři, barvité květy korálů a orchidejí i miniaturní částečky životadárného vzduchu a smrtelných chorob. Jsme jedné podstaty, jednoho univerza.

Veliká matko, tvé děti, třebaže často vzpurné, chybující a hříšné, tě v hloubi svých srdcí milují a všechny se nakonec vrátí do tvé náruče, neboť i hroby a urny jednou zavalí tvůj prach či úrodná prsť. A možná si vzpomeneme, že jsme tu již byli a budeme tu zas,a rovněž ty jako Fénix povstaneš ze svého popela po noci odpočinku dávných tvůrčích bohů.

Pak miliony koster vzplanou touhou žití a výkřik veliký se vmísí v živlů kvas,
v něm každý nezrozený uslyší svůj hlas, tu píseň věčného koloběhu života a návratů,
kterou zpívám pod klenbou katedrály nebes s obří svící slunce.

Modlitbu o Zemi a o člověku
zvon kruhu vyzvání až za hranici věků -
CREDO IN TE, Ó TERRA!
Autor Dolma, 29.05.2018
Přečteno 393x
Tipy 1
Poslední tipující: Slav Milo
ikonkaKomentáře (0)
ikonkaDoporučit (0x)

Komentáře
© 2004 - 2022 liter.cz v1.5.1 ⋅ Facebook, Twitter ⋅ Nastavení soukromí