Ostnatý drát z otazníků

Musela jsem se

zdrcnout

schoulit

do malinkaté kuličky

zežloutlého papíru

zmačkat se až na kost

abstinovat štěstí

a bolet

až v duši

 

abych opět uvěřila

v laskavost slunečního svitu

 

v něco tak krásného

co je tu téměř odnepaměti

 

Musela jsem na chvíli

být tím zmuchlaným

Origami

osamělého Ega

a pak se rozpustit

na chvíli zašumět

ve sklenici

a zahnat

kocovinu vlastní duše

 

abych znovu uměla

otevřít okno

a nadechnout se

 

slunce

 

Proč

?

 

Všimla sis, že když se ptáme, otazníky visí ve vzduchu jako ostnatý drát

a čím víc toužíme po odpovědi, tím víc to bolí...