Začarovaný kruh

Jednou někde zapomeneš hlavu, vždycky říkáš.

Copak nevíš, že jsem ji už dávno ztratila? Možná někde v oblacích, černých bouřkových mracích s ohlušujícími hromy a oslepujícími blesky.

Nepamatuji si, kdy se svět kolem mě začal rozpadat, všechny zvuky splývat v jeden šum, barvy blednout a všechno smysl postrádat.

Jako stát v labyrintu, ale místo jednoho, je tu dalších sto Minotaurů, kterým se musím schovávat a jindy s nimi bojovat.

Copak nevíš, že mám pocit, že místo hlavy mám jen černou díru, která vše jen pohlcuje a nic nedává?

Ztratit se ve vlastní nicotě bolí nejvíc, odpovídám. Nechápeš, nechceš. Ignoruješ mé volání o pomoc, a tak se dál topím.

Znovu, znovu a znovu.