Bájný Ezop

Byl jsem bájný Ezop, byl jsem mág a prohnutá hůl poutníka, když strom promluvil a vzal touhy a modlitby do svých mohutných dlaní, skrze mízu, skrze kořeny, skrze mohutný kmen, posadil si ta přání na svá široká ramena, a jak hrnec bez své poklice náhle vypustil zvláštní páru vizualizace – tu zachvěl jsem se ve svých rozpacích, jak on se někdy v bouřce otřásá. Země vyslyšela naše prosby a volání - jednou, dvakrát, a tolikrát jak Bohyně míru, co na letkách bez peří opustila svůj nebeský hrad, milenci často objímají se, jak koruny stromů k sobě tulí se zas a zas - šelestí a laškují, prostě jsou, v bodu setkání a ženství a mužství najednou. Nádech a výdech, krásný to děj v konci bez konce, i v konci a začátcích každých doufání. Mraky se honily až za honosné obzory, mlhy se choulily do údolí a ptačích jiter, když někdo rozhodl se, že světlo temnem a temno světlem stane se, aby nastala rovnováha lidského ducha, dějin a časoprostoru. Přijímám, protestuji, přijímám, jsem ve vzdoru a nakonec… (více než) přijímám, že týká se to každé duše a vlastně žádné z nich, hladím stromy a rostlin okvětí, kde se otvírá jiný svět, člověku tuze neznámý. Jejich zvuky, jejich vůně, jejich šumění a pohyby vzduchu sem a zase tam, jsem bájný Ezop, jsem mág a poutníkova rovná hůl, když strom ke mně promlouvá.