Úvahy: Fragment I.

FRAGMENT I.

...úvahy...

Je... Jsem. Ale nejmenuje se tak, protože se nejmenuje. Jmenování vymezuje, ale vymezení nemá.

Jmenování přišlo až po já jsem, protože Jsem já nepředcházelo, ale muselo předejít, aby mohlo projít hranolem rozhodnutí. Ten pomyslný hranol dělí čirý paprsek v umožněnost, v místo pojmenování, aby to zesílilo dojem iluze rozdělení, které se nikdy nestalo.

Samotná posloupnost já jsem je prezentací času, protože rozdělenost ladí stálost do podoby toku pořadí. Ale Jsem je mimo tento pro člověka přirozený ale ve skutečnosti neskutečný rytmus. Vibrace posloupnosti je právě ta iluze rozdělenosti, která se započala dít v momentu rozhodnutí o seberozdělení.

Prožívá všechno, protože bez něj nic nežije a vše žije skrze Jsem vědomím toho, že to je. A pokud by se Jsem zastavilo, všechno zmizí, i když to navždy bude. Ale to se nestane, nejméně ne dnes, protože Jsem stále hledá to já, kterým se rozdělilo. A to já zní každé jinak podle toho, jak bylo laděno, jak samo sebe ladí v nepřeberné symfonii jednotného OM bez pořadí těch písmen, kterými je naplněno.

V přelévání sebe sama vyvěráním jako propadáním do neurčitého počtu rozměrů každého záchvěvu vnímá všechny nuance toho, co ve své vzdálenosti je blíž, než by se dalo čekat. A tak všechno probolené i proradostněné, jako ztracené i nalezené je jediným pohybem v nejmenší části toho Jsem, které je současně samotnou jednotou v nepředstavitelném počtu.

A tak v každém člověku, předmětu, nádechu i paprsku viditelného i neviditelného světla stále přebývá, protože je. To Jsem se dělí i vrací, obrací, ptá i odpovídá, trpí i dává, léčí i zaniká ve hmotě, která je prazákladem dojmu utrpení. Toho které je prosněné do reality způsobem, který by člověk pochopit nemohl, dokud nenalezne já v tom, co se rozpouští ve Jsem.