Úvahy: Fragment II.

 

Kdo je Jsem?

Nevíme. Tušíme.

 

Jsem… osoba? - Ne.

Jsem… myšlenka? – Možná.

Jsem... abstrakce? – Těžké vypovědět.

 

Je…

Vším i ničím, co lidská mysl pojme.

Je…

 

Námi, vším i všemi.

Světem mimo něj, vně i sebou.

Stáčí se a vyvěrá v každém nulovém bodě reality.

Nezastavitelně proudí nedozírným fraktálem univerza.

 

Co je? Já?

 

My – každým…

Byl, nebyl, přijde a neodmítá.

 

Svět, který vnímáme smysly - jak moc jim věříme, ale přes ně nevíme.

Co jistotu zpodobňuje a...

 

...jak…

 

...reprezentuje celek drobná krůpěj sebe?

Stopou jiskry v centru, záchvěvem plnosti existence.

 

Já...

...je sebeobětování hmotě,

nejistotě,

zapomnění a bolesti.

Dar nejtěžší formy sebepochopení.

 

Přijali… Jsme ...Všichni.

Ale nepamatujeme si.

 

...jen...

Cítíme náznakem rozpomenutí, co proklouzne.

Jemným dotekem pohladí mezi prsty.

 

...kde...

Jsem ozývá se v Já.

Celistvě rozdělené v nevyslovitelné otázce.

 

Nebere – dává.

Nevědomím přichází. Tápe tmou s očekáváním vizuálního světla.

Ale přichází jinak…

...jen...

 

Jsem šeptá ve tmě, duněním otevírá pomyslné dveře.

A neztraceno bude nalezeno v okamžiku, kdy si Já uvědomí, že Je...

Bylo a nemůže být nic jiného než:

 

„Jsem dóm - a...“