–Byl to jen den, byl to jen sen—

–Byl to jen den, byl to jen sen—

-Úvodní epilog-
Temnotemná bouře duje hromy a strašné zástupy mračen, táhnoucí se do výšin nedozírných se přelévají přes plochá temena opuštěných horstev ženouce se vstříc nicotě. Průtrž kapek v područí oblak a větrná smršť z dálav bičují zohýbané špičky zakrslých smrků a vyčnívající jeřáby sami prosí nebesa za odpuštění. Nesměje se lebka vraha víc a je jí vhod, že nezbaví Černou tůni jejích vod. Neb děravým džbánem koná! Skončí-li však práce jejím zdarem, pak lebka vzplane žhnoucím žárem, smích její zazní jako hromu sten, svět se zachvěje a přijde – soudný den! V tomto mrtvolně strašlivém nečase zaniká kroků šelest borůvčím vedený kol rašelinných luk a tůní čihadelským průsekem a v dáli lebky smích hřímá vzlyků žal. Mrtvé hory, kde život byl skryt, nejeví snad pravdu? Ukáže čas. Kroky dál se nesou skrz mokré lámané deštěm traviny kyselých luk tam, kde světa snad konec. Krkavce krákot ruší ten nebeský bouře ryk v dáli, kol a kol hrubé vysoké skály kráčí osoba na kost mokrá v tento noční čas. Větrné kvílení se nese mezi neviděnými balvany. Okamžik pryč a stvoření stojící u mohyly pod stromy v stínu kamene hrubého skrytě bičována větrem deštěm nevnímá okolní svět. Slzy proudem tekoucí mísí se vzduchem letem s deštěm dopadajíce do kaluží v nerovné zemině černé tmy. Stojíce pod smrtky kosy prosí za odpuštění Boha a vzpomíná na dny minulé. Dny společné. A lebka neodpustí světu nikdy víc. Krásy rub skryje a smrti vzejde líc! Tam! Tam u kamenné mohyly pod kamenem Zeleným v náruči lesů nedozírných kde na dohled tůně Černé tiše spí.

-Noc-
Byl to tenkrát jeden z těch horkých letních večerů v podhorských rovinách pískových borů, na které se jen tak nezapomíná. Nebeská klenba zářila bělavým světlem hvězdných aster a ukazuje obraz dob minulých byla lehce překryta leskem ohnivého srpku měsíce, který pomalu končil svou pouť po obloze a blížil se k horizontu utvářenému špicemi vzdálených stromů. Harmonická hra barev a zvuků v podkresu tmavé usínající krajiny. Tóny lyry se tiše nesly po nebeské báni a ve znamení Altairova Orla a Denebovy labutě na tu vší lidskou marnost dohlížel vzdálený Pastýř Arcturův. Matný svit Vegy poskytoval lyře jas a dodával na významu. Hukot ve větvích nerušil citlivost okamžiku a tisíce otázek zůstávaly nezodpovězeny. Krásy se tam v té tmě téměř dotknout dalo a hlasité bouře dnů předešlých už byly dávno minulostí. Nebývalo tomu ale tak vždy. Předtím, než nejranější dnové přešly a noci uplynuly se nejeden z večerů nesl ve znamení království nebeského a tisíce a jeden blesk rozrážely svou horkou plazmou vzdálená, přec blízká, noční oblaka. Jaká to ironie osudu. Ty ohnivé čáry trhající noční báň na temné cáry ohavně krásnými, depresivně strašnými, smutnými záblesky ozařovaly kraj kolem mne ale já spočíval mimo tu spoušť, neb medový trůn, kde jsme dleli, téměř vždy v suchu a jasnu zůstává. To už ale bylo všechno pryč a ta krásná doba po klekání tehdy nabízela klid nejen v kraji, ale snad i na duši. Vzdušné masy odpočívaly po uplynulých dnech a po obloze se povalovalo jen pár jemných průsvitných koberečků oblačných řas. "Mohu, mohu se odhodlat k otázce?" na pohled první líbezným hlasem pronesla sedící osoba, spíše víla, krásná víla. Plna vnitřního světla. "Teď ještě ne..." Odvětil jsem. "Nehněvej se, prosím, ale ještě nenastala ta správná chvíle." "Chvíle na co?" přemýšlivě se dál ptala sedící dívenka. "Chvíle na otázky života, rozumíš? Krásy života. Otázky ohledně přítomnosti Boha, otázky o nejasné minulosti, nenapsané budoucnosti a koneckonců i o naší přítomnosti." popsal jsem část obsahu dosud neotevřené knihy. Dali jsme si chvíli na vstřebání. Mlčky jsme pak pozorovaly hvězdné pády - zánik aster - a opěvovali každý jeden z nich, neb různorodost tohoto živelného úkazu nedovoluje lidskému oku spatřit v záblescích hořících ocasů hvězd padajících na rodnou hroudu kteroukoliv totožnost. "Kam tohle vede? Víš co je cílem?" ptala se hvězdným prachem omámená víla. Světle hnědounké až slámové vlasy ji volně spadaly daleko pod ramena a nevinný úsměv v bledé tváři ji dodával vskutku nadpozemské vzezření. Jistotu, že jsem stále přítomen na zemi mi dávali pouze její od hlíny lesa a prachu cest špinavé bosé nohy a ruce. Krása, sic vnitřní světlo, z ní sálala tak silně, že zastiňovala okolní květy mateřídoušky i lístky jitrocele pod stonky bělavého řebříčku. Světlé šatky měla víla bez ostychu rozhozené po prašné zemi medového trůnu a očima upřeně hleděla do dáli hvězd."Cesta je cíl, tedy život" zamumlal jsem. "Od rosy mokří, ale šťastní. Jsou to pocity toho krásna. Důležité je na chvíli se zastavit a zamyslet se." Víle se v očích zableskla hvězda oblohou temna padající a na chvíli zastínila původní lesk - lesk touhy. Touhy po životě. "Půjdeme se projít, prosím?" tázal jsem se víly. "Velmi ráda" usmála se. Mlčky jsme pomalým krokem vyrazili z Medového trůnu po zpevněné kamením dlážděné lesní cestě do tmy. Les zde rostl zprvu hustě, po chvíli se ale rozprostřel a zřídl. Majestátní staré buky shlížely ze svých zelených, teď ve tmě se pohupujících, korun dolů k zemi a vybíraly mýtné lidské marnosti. Po pravé straně se táhla nízká, už velmi stará, polorozpadlá zídka a nad ní po pár metrech přecházel hvozd do otevřených lučin pod hvězdnou oblohou. "Co je tam dole?" vystrašeně se zeptala víla a přitiskla se ke mně. "Peklo, všechny kruhy pekla, tma a vlhké studené skály, mechy a divá zvěř." odpověděl jsem a upřeně se jí díval do očí. Vyděsila se. "A nebo taky nic..." pokračoval jsem "třeba tam nic není " "Jak nic?" divila se dívka "Je tam jen to, co si druzí zaslouží." Vítr šuměl listím spadaným i rostoucím na větvích a z údolí se ozýval hukot. Praskot větviček pod kopýtky srn a pleskot křídel všeho nočního ptactva, poetické to chvíle. "A není to nespravedlivé?" nedalo to víle "Jak? Hm, někdy... ale takový je život. Jedněm bere, druhým dává. Důležité je neztrácet naději. Kdo má naději, toho tam dole nic špatného nečeká. Naděje odsune nespravedlnost na druhou kolej." Postupovali jsme dál nočním lesem, listí praskalo pod nohama a otázky nedávali usnutí ani probuzení. "Sestoupíme dolů!" řekl jsem a dívka se mi ulekaně podívala do očí, nic ale neříkala. Ohníčky jí sálaly z bledě modrých očí tak silně, že příjemně ohřály mlhavý vzduch. Chytla se mě pevně za ruku a oba jsme začali klidně sestupovat svahem z mýtinné louky, na kterou jsme došli naší poutí staře dlážděnou cestou. Poslední rudě zářící paprsky umírajícího srpku měsíce nám svítily na cestu a po jeho zapadnutí za obzor už zůstaly jen hvězdy. Spíše bych měl ale říci dokonce hvězdy. Ano, zůstaly dokonce hvězdy. Ty miliony mihotavých teček všech barev plápolajícího nebeského ohně na černé kupoli noci nám svítily na cestu tak jasně, že vrhaly i v hluboké strži bočního dolu ostré stíny. Mokré listí klouzalo a mechem porostlé skalní stěny i osamělé popadané bloky dávaly důvody k nejistotě. Po chvíli jsme vstoupili do hlavní světem pulzující tepny údolí a kol vysokých skal tísnivého vzezření, dali jsme se vpravo. Písek se lepil na rosou pomokřené bosé nohy a osud rozepsal další stránku své knihy. "Víš co tu děláš?" Pokynul jsem víle a pomohl jí přelézt hnijící kmen spadlého stromu. "A ty?" ušklíbla se, když sklouzla z kmene, namísto odpovědi. Má pravdu, pomyslel jsem si, sám nevím, tak nemám právo soudit jiné. Jako by milá víla četla mé myšlenky pověděla "Velký rozdíl mezi nevědomosti být může, můj milý. Nevědět co tu děláme a upřímně nad tím nepřemýšlet není totéž. Člověk co hledá - najde nebo nenajde. Kdo nehledá, nemůže nalézt nikdy, protože neví, že by nalézt měl a mohl." "Pokračuj prosím" dychtivě jsem pobízel vílu mezitím, co jsme vyšli ze závěru temného žlebu. Před námi svit hvězd načrtával dlouhou vodní plochu po které se přesouvala bělavá chapadla par. Kol rybníka se stromy skloněné ku hladině smutně krčily v objetí hustého rákosí a vítr si pohrával s korunami oněch sesazených králů. Za rybníkem se přímo z vody zvedala snad nekonečná kamenná galerie skal a věží. Ticho pobízelo ke klusu liduprázdným krajem, my ale pokušení odolali a kráčeli pozvolna pěšinou podél vody. "Myslím, že takhle to bohatě stačilo, promiň, jestli jsem tě zklamala, ale každý by si na to měl přijít sám." Nepromluvil jsem, ale v duši se mi ulevilo. Zprvu cesty jsem pod stromy a skalami vedl vílu já, až teď jsem si ale uvědomil, že někde mezi východem z lesa a břehem rybníka se vjem změnil a ona vedla svou ladnou chůzí kroky mé. "Poznala jsi krásu místa? Tedy, líbí se ti tu?" ptal jsem se víly. "Je to tu překrásné, čarokrásné. Podívej ke studánce!" špitla a poskočila. "Ano, nádhera, i přesto, že studánce nerozumíš..." "Já jí ale rozumím, slyším bublat pramínek, vidím vodu téct, cítím vůni a chutnám ten sladký závan jehličí." dívala se do tekoucí vody a měla pravdu. "Omlouvám se, promiň mi to, to..." "To je v pořádku" usmála se a zahnala rychle přicházející chmury. To uměla krásně. Pokračovali jsme. Podmáčené trávy ševelily v nočním vánku a co chvíli odhalovaly studenou hladinu rybníka. Březový hájek na straně polední skrýval mezi útlými kmeny nejedno tajemství a kdesi v citu par a mlh ukryto čekalo štěstí. "Pomalu se blížíme k Očistci, měli bychom se rozloučit." řekl jsem smutně víle, když se pěšina začala stáčet zpět k hradbě stromů. Slzy ji vyhrkly do očí a pevněji se chopila mé ruky, jinak však nepromluvila…. a páry dál plují a hynou na temné hladině v odrazu aster báně nadhlavníku.

-Poslední secessio-
Zabšklá šeď si myje ruce,
nad světskou mírou soudnosti.
Tiše v žlabu času jsouce,
křtí pád časů plodnosti.