O tichu a smrti

Smrt není konec. Je to jen jiná hloubka ticha.

Když se svět unaví dechem, skloní hlavu a naslouchá svému vlastnímu srdci. Tam mezi dvěma údery se rozprostírá prostor, kam se vše vrací...ne z trestu, ale z potřeby odpočinku.

Smrt je návratem k rovnováze, kterou je potřeba vyvážit.

Když spadne list, země ho nepřijímá s lítostí, ale s něhou. Vše, co se rozpadá, se chce znovu stát součástí dechu, který kdysi vydechlo. Možná proto se smrti bojíme. Ne proto, že bere, ale že nás učí být takoví jací ve skutečnosti jsme.

Přece na konci každého dne leží ticho, které nám rozumí.

Neptá se, neodsuzuje, jen nás zas obejme světlem zářným.

Lidé vymýšlejí slova, aby smrt oddálili. Říkají jí odchod, spánek, brána. Ale smrt není brána. Je to zahrada, kde se rozkládá čas a v tom rozkladu kvete nový tvar míru, věčného koloběhu života.

Smrt je dech, který už nemusí hledat cestu zpátky.

Je to klid, který jsme v životě unést neuměli.

A možná právě proto se rodíme znovu, abychom si připomněli, že každé ztracené srdce a jeho duše...je jen přerušená píseň, která v jiném světě pokračuje dál...