Zabij mě

Kdekoliv se procházím barevná fauna a flóra kvetou, nadýchávají moji aróma jako kdyby to byl jediný zář, které dokážou strávit.

Kolemjdoucí nemůžou si pomoct nežli se na mě usmát, šíří zoubky s nadějí, že svou přítomnost nasdílím. Cizí hlasy mě zdraví bez jakékoli úzkosti a strachu z mého pohrdání i kdyby oči mé mrtvé, jako ovády v okolním vzduchu na ně stříleli pohledy, tak nikdo se mě nebojí.

Nikdo v mém životě si nedovolí ani jedno křivé slovo, protože vidět mě vzteklého či plakat je horší než hnít v muce nejsmradlavějších kompostu. Tento svět se odklání všemu zlému, odchyluje se trápení a ve výsledku odvrací se ode mě.

A má zvědavost mě táhne dál. „Co by kdyby“ se mi míchá neustále v tomhle utopickém ráji. Je tato radost doopravdy věčna? Co se děje s nevyhnutelným? Bude lid vysmátý?

Schodiště téměř nekonečné, sice mě únava stahuje dolu, ale každý krok mi dodává další dech k vydechnutí. Ach ten výhled je nádherný, vypadá přesně tak, jak si ho pamatují. Město v celé své kráse, jsem tak vysoko v nebi, že i auta mi připomínají maličký mravence.

Kdysi jsem sem chodíval na uklidnění, hlasitý humbuk dole, ale tak mrazivý klid nahoře. Díval jsem se tak rád na další bezcenné životy, jež se smáli, ale teď tato střecha je mým jevištěm a toto grandiózní město mým publikem.

Šašci.

Pozorujte mě.

Tento okraj bude symbolem bolesti. Utrápení, které nutně potřebujeme. Ačkoliv brečet a křičet nebudete, stejně vyřídit vám chci: „ať to bolí.“

A v tento moment a v tuto chvíli raději skončím nežli protrpět zbytek svého života plné radosti a nezmaru.