Hodnota hodu

Na úbočí břehu stojí dívka

a háže žabky na bříško jezera.

„Sakra, zase dvě, to nemá cenu!“

Sebere val, křemenec a hraje si.

Na kamenu se leskne odraz slunce

a voda protahuje barevnost každého.

„Ten je tak krásný, třeba budu mít teď štěstí.“

Hodí a kamínek spadne při skoku dolů.

„Doprčic! Já už na to nemám nervy.“

Sebere etuji, z které pozvolna spadne trs klíčů.

„Něco ti upadlo, házečko, jak dlouho tu sedíš?“

„Nestarej se, vidíš v tom písku důlek?

To je od mojí zadnice, docela dlouho!“

„To trénuješ jako na žabí závody, což?“

„Něco takového…“

Kluk sebere z peněženky minci,

rozpřáhne se a vycentruje hod.

„Tak skákej, Václave, skákej!

Raz, dva… jo!“

„Proč jsi nevzal šutr, vždyť za to sis mohl koupit žvejku!“

„Až budeš starší, pochopíš, jak se hodnoty mění.

Podívej, hodil jsem taky dva a máš z toho větší radost, než kdybys hodila dva skoky s šutrem.

Jde o to, s čím hraješ a co do toho vsadíš.

Kdybych tu seděl hodiny a házel, tak zůstanu švorc.

Ty můžeš házet kolikrát chceš s kamínkem, to je na tom krásné.“

„Počkej, zkusím to, přesvědčil jsi mě…

Jedna, dva, tři, čtyři –

Joooo! Viděls to, viděls to jako já?!“

„To víš, že viděl. Stačí se na chvíli odpojit

od zaběhlé myšlenky.

Tak co, jdem na tu žvejku, ne?“

„Jo, stejně jsem to už chtěla vzdát.

A hele… díky. Seš fakt dobrej!“