Zuby noci - Epizoda I: Stín nad Transylvánií

Noc se snáší na Transylvánii jako stín z černého sametu,
tiše halí krajinu do hříchu a neklidu.
Měsíc, noční poutník, krájí stíny ostřím své čepele,
v dálce zní ozvěny doby dávno minulé.

Vítr se opírá do smrků, v dálce zní kostelní zvon —
ticho trhá ohlušující hrom.
V dáli vítr stín ztracené duše chytí,
slyš to vlkodlačí vytí.

Začíná příběh o dobách temných, do knih zapsaný,
v historii dávno ztracený a zapomenutý.
A přesto, živý v šepotu větru, skrytý v písni kraje,
čekající na toho, jenž znovu jeho tajemství rozkryje…

Dveře zaskřípou — zvuk výkřiku z hrobu,
vejde muž, v dlaních svírá sovu.
Zrak nese ostří břitvy, dech jako mráz,
z východu zprávy — a není to špás.

„Depeše přišla,“ hlas mu zní dutě,
pot mu stéká po pleši v kruté minutě.
„V Transylvánii se peklo směje,
vlkodlak v lese na měsíc vyje.“

Sedá si mlčky, jako stín bez duše,
ukazuje slova na papíře — „to je k nevíře“.
Každé z nich bodá, pálí jako žár,
pravda, co dusí, nese železný zmar.

„Hrad se probouzí,“ praví postava, co v šeru se skrývá,
„A krev poteče,“ tiše dodává.
Kolem pasu revolver, kulky ctnosti,
boj s temnotou — bez slitování, bez milosti.

Pod pláštěm kolík z dávného dřeva,
mění se ve stroj v rukách lovce.
Smrt přichází, když zloba zpívá,
Očekávajíc příchod bojce.

Kornel Vargan — mladý, chladný jako čepel,
opouští chrám, kde varhany zní do pekel.
Za zády mu zní tóny — sténání věků,
v očích má stín — a v srdci hlas vzteku.

Vyráží do noci, kde kletby se plazí,
kde ozvěny dávných hrůz šeptají a mrazí.
Lovec, co nezná strach, jen cíl a trest,
kde jiní padají — on zatíná pěst…

Pokračování v další epizodě.

Mivo 10.7.2025