Zuby noci - Epizoda IV: Lítost upíra

TOTO JE ČTVRTÝ DÍL SERIE

Kornel pocházel z vesnice Hodkovy u Jistebnice. Krajina kolem byla zvlněná, plná lesů, polí a kopců, kde se v mlhách rodily pověsti o stínech a nemrtvých. Už jako dítě slyšel zpěvy o bestiích, které se v noci plíží sklepeními a šeptají do snů. Byl odvážný, ale horlivý. Už od mala podceňoval nebezpečí, a přesto v jeho očích plála jiskra schopnosti, jež mu otevírala cestu k činům, o nichž jiní jen mlčeli.

Jeho otec byl kovář, matka zpívala v kostele. Kornel vyrůstal mezi ohněm kovárny a chorály víry, mezi žárem železa a světlem modlitby. To mu dalo sílu i víru, že zlo lze přemoci. Když mu bylo dvacet, Hodkovy napadla stvůra. Jeho sestra zmizela beze stopy, Kornel přísahal, že ji pomstí. Od té chvíle se stal lovcem. Putoval krajem, učil se od starých mnichů, kteří znali tajemství svěcené vody a stříbra. Naučil se číst znamení na obloze, rozeznávat stopy stínů a vést boj s bytostmi, které nejsou z tohoto světa. Nebyl jen bojovník, ale i poutník, který přinášel vesnicím naději. Byl velmi schopný, ale jeho nerozvážnost ho doprovázela po celý život. Jeho touha o pomstě mu nepřinášela potřebný klid. V každé bestii viděl tvář své ztracené sestry. Jeho boj nebyl jen proti zlu, ale i proti vlastní vině, že ji nedokázal ochránit.

Noc se vrátila do ticha. Vítr ustal.

A krev, která ještě před chvílí proudila v žilách lovce,
se vpíjela do kamene — jako podpis osudu, který nelze smazat.
Z temnoty sklepení vystoupila postava.
Ne vítězná. Ne hrdá. Jen… prázdná.
Jeho oči, rudé jako žhavé uhlíky, nehleděly na svět s nenávistí,
ale s bolestí, která neměla jméno.
Byl to on — upír.
Pán noci.
Ale i její otrok. Kdysi člověk. Kdysi jméno, tvář, hlas.
Teď jen stín, který přežívá, protože nemůže zemřít.
Stál nad tělem Kornela Vargana a v jeho pohledu nebyla radost z vítězství.
Byla tam lítost, vzpomínka a cosi, co připomínalo modlitbu — ne vyslovenou,
jen tiše vibrující v prostoru mezi dvěma světy.
„Odpusť mi,“ zašeptal.
Ale nebyl nikdo, kdo by mu mohl odpustit.
Ani Bůh. Ani člověk. Ani on sám.
Zvedl oči k měsíci, který se zrcadlil v jeho slzách — ne vodních, ale krvavých.
A pak zmizel. Ne jako stín, co prchá, ale jako duše, která už dávno nepatří sobě.

Pokračování v další epizodě...