Žabák

                      foto: Siegfried Poepperl

ŽABÁK

Sousoší mraků vyžehlilo podvečerního rákosu chvění.
Rozmrzelý žabák zachytil jiskru hvězdného posvícení,
zatímco vůně nepoznaného
pomalu sedala na rybníkový večer.

Žabák zamýšlel se nad sílou lásky.
Zapálil si hnědý doutník,
když tu mezi rákosovými klasy
spatří řasy neobyčejné krásy.
Hned na to z rozvířených vodních kruhů nahé ženské tělo až na nebe
vystoupilo a změnilo se v duhu.

Žabák pomalu dobafal svůj doutníček a usednul na vrbu,
že co na to řekne vodník.

Ten vyjádřil se dnes poněkud zeširoka, jde tu přeci jen o vážnou věc:

"brekekeke ke ke breke ke ke!"

Žabák si pomyslel:

'tak jsem si to taky myslel'.
I když tady bych to řekl asi trochu jinak:

"kvákvák kvá kvák kvá kvá kvák..."

jen ten posvátný kapr možná ví, kdo z nás je blíže pravdy...