Tvůj odkaz

Anotace: "Děkuji a zároveň nás proklínám..." (..."His eyes upon your face, His hand upon your hand, His lips caress your skin, It's more than I can stand!"...)

„Proč Tvé srdce pláče,
Když na tváři se Ti
Úsměv rozplývá?
A proč z pod víček
Slza stéká Ti,
Když den nový usíná
Na podnosu z kopretin?“

Vydat se cestou nejmenšího odporu nebo projít skrze trní růže, jež jsi tehdy naposled na zápraží ležet zanechal? Otázka nejspíš nepatřičná a možná trochu nemístná. Lepší bylo by zůstat netečná, protože ničí životní dráha není stomístná a některá místa nejsou nahraditelná. A přestože nevím, proč některé věci by se změnit měly, tak cítím, že nad obzorem čeká mě pár nečekaných pohledů.
Ptáš se mě na otázky a chceš znát odpověď. Jenže v tom je ten háček. Tentokrát totiž nechci znát dávno předepsanou předpověď. Víš, máš právo znát pravdu, stejně jako každý z nás… Ale myslím, že tentokrát jsi to Ty, kdo ve svém rukávu srdcové eso skryté má a kdo jen trpělivě čeká, než na stůl přede mě jej položí a než důkaz svojí verze přímo do dlaní mi dá.

„Tvé oči upírají se
Do mých jako tenkrát
Poprvé, když na zápraží
Zítřků u mých dveří
Jsi usínal.“

Vzpomínky se jednou rozutečou a na nebi před námi rozzáří se jako démantové hvězdy, čekající na milencovo objetí. Přehrají nám film jedné lásky, která byla láskou tří a cestou dvou. Ty pak jen položíš svou dlaň na tu mou a tiše se na mě podíváš. A pak i ticho bude vědět, že nic víc přede mnou neskrýváš. Tak jako tenkrát, když jsi řekl: „No more lies…“

„Tvé ruce opíraly se
O mé sliby třikrát
A do pětice jako závaží
Na vážkách pápěří,
Když ticho jsi proklínal.“

I když nevěříš, jednou zase uvěříš v naději vrytou mezi řádky jednoho starého deníku skrytého v dějinách zapomnění. A pak znovu se rozezní ty ozvěny kostelních zvonů na věži. Ještě jednou a možná naposled, než navěky prokleješ celý náš bývalý vysněný svět…

„Tak mi řekni, proč
Tvé srdce pláče,
Když na tváři se Ti
Úsměv rozplývá…“

Jsem sobec. Jsem pokrytecká. A Ty se ptáš, zda jsem stále nevinná… Odpověď musíš znát sám, zrcadlí se v tom, co vidíš. V tom, co cítíš. V tom, co Tvé srdce našeptává Ti, když procházíš se kolem po prahu srdeční závrati.

„Tvůj zkřivený úsměv
Stále za ticha mě proklíná
A srdce přesto říká,
Že ta pravá láska
Navždy zůstává.
Čistá a jediná.“

Tvé odkazy pronásledují každý další krok a Tvá slova vpíjí se do mé mysli jako kapky, padající z inkoustového pera přímo na čistou stránku. Možná se časem přetvoří ve slova a z pocitů stane se skutečná podoba některého z písmen se souhrou našich jmen.

„Nikdy neříkej, že jsi přišla o pravou lásku, protože ta skutečná láska Tě nikdy neopustí.“

Tvůj vzkaz ještě stále svítí na tom papírku, který shořel v minulosti, aby mohl znovu povstat jako fénix z popela a vynořit se znovu přímo před mýma očima.

Děkuji a zároveň nás proklínám…