Malá noční procházka mými vnitřnostmi

Anotace: mozaika mých pocitů z posledních dnů na draka...

                Jak se mám opájet noční hladinou nebe, když vím, že ty, neznámá krásko, tu nestojíš vedle mě? A jak mám nasávat slunečné paprsky léta, když musím v hlavě přemítat o tom, jestli vůbec někdo takový, jako jsi ty, existuje? Jestli jen nečekám zbytečně? jestli nemám přehnané požadavky. V době, kdy se cení především lesk, já hledám hloubku a takových k mání očividně není moc nebo jsou důkladně ukryté. A možná jsou důkladně ukryté právě proto, že jich je nedostatek. Nevím, představoval jsem si to jinak. Myslel jsem si, že ve svých nejlepších letech, kdy už mám přeci jen trochu rozumu, ale zároveň nemusím řešit žádné zásadní životní otázky, si budu užívat a budu se opájet po boku své dívky. Ale místo toho bojuji se stíny minulosti a ani nevím, jestli chci zvítězit. Někdy se tomu směji, někdy mám blízko k slzám a někdy, a to nejčastěji, si sednu do auta a setmělým městem jezdím jen tak nazdařbůh do rytmu Bruce Springsteena, který se stejně největší machr ze všech. Taky bych nejradši projížděl cadillacem Oklahomu a nechal vítr, aby si pohrával s mými vlasy ve třpytu zlatého zapadajícího slunce. Kojotí vytí, supí kroužení a holka na zadních sedadllech.
                Problém je v tom, že já den co den žiju v minulosti. Nostalgicky vzpomínám na své nejlepší dny, čímž si upírám, abych zažil další takové. Vzpomínám na prázdniny, když mi bylo kolem sedmnácti. Pamatuji si, jak jsem chodil na brigádu do skladu, a pak odpoledne vždycky chodil pěšky domů ulicemi zalitými zlatým světlem a těšil se, že strávím pár hodin venku se svou holkou. Tenkrát jsem byl zamilovaný až po uši a nejlepší chvíle byly i ty, kdy jsme stáli nad mostem v objetí a sledovali, jak se pod námi staví tunel. Takové věci si nemůžete naplánovat. Nemůžete si říct 'dneska tam zajdu jak tenkrát a bude to super den'. Ne, tak to nefunguje. Tyto chvíle jsou o spontánnosti a nenaplánovanosti. Jenže v poslední době žádné takové chvíle nemám. Připadám si strašně daleko od všech v tomto městě a nemám s kým si jen tak vyjít. Musím to všechno plánovat strašně dopředu a stojí mě to mnoho sil. A není to ono. Tak kde jsi, múzo má, světlo mých temných dní?
                Skoro každou noc sedím u komplu a nudím se, místo abych seděl někde s rumem a kolou...a holkou...pod otevřeným nebem, kecal kraviny a hltal každé její slovo a každý její pohled. A třásl se u každého jejího dotyku. A teď něco poetičtějšího...

Možná to máš ráda a rumové vodopády
a tiché letní noci a romantické eskapády
Možná to máš ráda jih v severu kompasu
a hvězdy v očích stříbrné a polibky do vlasů

Možná to máš ráda a šeptání tiché
má slova jsou však sudá, tvé věty v rytmu liché
Možná to máš ráda a chuť by také byla
z myšlenky však jen ozvěna němá zbyla

Možná to máš ráda,tak jak mám to rád i já
možná se jen bojím chytit pevně kormidla
Možná to máš ráda, ale já nezeptám se tě
smutný chodí člověk plachý po světě...