Koholid

Rozleštěná plocha stříbřitých květů s pokřivenými odlesky okolního světa, hloubky marsu hvězd z předešlých řad pří o dni a ploše Země se v koleji odrazí podvozkem s unaříkaným tadam. Dokola vyslovovaných sousloví s neustále vinoucími pružinami vytáček do nad patrností utlumených oleji drogových rozptylů. Aby výšiny byly opravdu neskutečné, aby rám světa s prasklinami vydržel, na to kočkopes trávivší rodiny musí nakonec s bídou odejít a vše v kočkolitu zanechat. Ohrady našich těl v neohraničených myslích musí někdo udolat. Nechat konkubínu v aleji, v zrnku propátrávat jak dostat na ni chuť. Chorobným pádem, bezbolestným vypnutím se balamutíme napořád.