(z)lá ska

(z)láska

Myslela jsem si, že jsme jiný.
Že ty seš jinej.

Naivní. Blbá. Kráva.

Byla to láska. Byla. Teda aspoň pro mě.

Bylo to to nejsilnější, co jsem kdy zažila.

Nejsilnější.
Nejbolestivější.
Nejhezčí. Možná.

Jak to, že po tom, co vám někdo ublíží tak moc, že to fyzicky bolí najednou vlastně ani nevíte, jestli ty chvilky, co jste spolu prožili byly hezký.

Ony asi byly. Asi určitě.

Ale najednou i ty hezký vzpomínky bolí.

Jenže, kdyby to nebolelo, nezůstávali bychom vzpomínkami stále v tom hezkým?
Sladkým?
Našem?

Neumím se bránit bolesti, kterou jsi mi způsobil, ale chci se naučit bránit bolesti, kterou si způsobuju sama.

Chci se naučit bránit vzpomínkám.

Na tvoji voňavku. Tvoji barvu očí a Tvůj úsměv.
Tvůj špatně oholenej knír.

Tebe se mnou.
Tebe beze mě.

Mě s tebou.

Tvoje blbý vtipy. Moje blbý vtipy. Tvoje a moje.

Tvoje.

Moje.

To je teď naše nová realita.

Tvoje nová realita.
Moje nová realita.


Naše už neexistuje.