Jsem sám

Jsem sám. Sedím v loďce, nahrbený s hlavou svěšenou, uprostřed černé, slatinaté a zamlklé tůně. Zívám nad hlubinou.
Vypadá to, jako bych se posadil v rakvi. Někdy se budím s předtuchou, že jsem v ní uvězněný, zalehnutý stropem z rašeliny, a zalykám se hrůzou...
Smolná tůň se tísní v bambusovém houští, kterým je neprodyšně obklíčena. Líně se vypařuje. V závětrném tichu, vypouklém nad jezírkem jak zvětšovací sklo, občas zašustí jen nepromokavý plášť. Lepí se na zapařená záda.
Po houževnatém, stojatém dešti mi vybělené rty rozmokvaly, a pak se svraštěly jako kůra zestárlého jilmu, jehož míza už zplesnivěla. V žilách mě zebe vystydlá krev, kterou uhasil nekonečný déšť. Uvázl jsem v spleti rozbujelých lián na dlouhé týdny. Zdá se, že loďka už zapustila kořeny uprostřed té obrůstající tůně, tak dávno jsem nepostrádaný…
Všecko tu zdřevnatělo, i štětce na zkoprnělých stéblech rákosu se dokolébaly a teď se rozpíjejí do zhnědlých skvrn soumraku, co prosakují rubášem vše pohřbívající mlhy. Celého mě ovinula a bezbolestně oslepila. Už se ani nepokouším ji rozhrnout…
– Vtom napravo něco žbluňklo, jako by nějaký uličník hodil kamenem do vody, až se loďka zhoupla. Mlha se nasupeně stáhla z hladiny. Oblékla se do kůže vyzáblého tygra, a když se odplížila pozpátku na břeh, přikrčená a naježená se odhodlává skočit, aby se mi navždy zakousla do obličeje.
Ale rozespalá tůň, kterou vzbudil kamínek, se rozvlnila do zvětšujících se kruhů, jako by zívala, a vydechla vítr, utopený ve svých hlubinách. Říční vítr. Co provětrá zdi každého vězení. Ten hnisavou mlhu i její přeludy odvál z očí. Zanechal tu jen rozkývané, potmě šveholící listy bambusu…
Voda mumlá ve vlasaté trávě. Že prý kdysi bývala řekou, než ji zahlušil prales a uvázla v téhle komáří rokli. Tady se ponořila do země. A jediné, co z ní kouká ven, je vypoulené oko jezírka. Teď otevřené zeje dokořán noci.
Nakloněný přes okraj loďky, které jsem se chytil oběma rukama, dívám se dolů, do modravě zírající propasti pod sebou.
Voda se zjasnila. Zdola, ze závratné hloubky jako by vybuchovalo malé světýlko, dál probublává vzhůru, až se vyvalilo v bublinách tak obrovských jako sloní záda. Loďka se rozkymácela na vlnách. Hltám okysličený vzduch.
– Na chvíli jsem na hladině, jako v rozbitém zrcadle, uviděl zprohýbaný a vlnící se odraz pobaveného kluka, který po mně háže kamínky…
Zvednu oči, břeh je prázdný. Ale když se znovu a blíž zadívám na zvláčnělou hladinu, všimnu si, že kruhy od dopadajících oblázků se po ní rozlévají z druhé strany, zezdola.
Skloním se k tůni, až se jí dotknu tváří. Zahlédl jsem už jenom bosý stín odplouvat do osvětlených hlubin. Kolem uší mi zabrebentily rolničky vzlínajících bublin…
Jsem sám. Voda sládne chutí bambusového vína. S hlavou pod hladinou jsem z dálky zaslechl šplouchnutí. To jak se loďka s ostatkem mého těla převrátila…