Umřel obličejem k zemi

Umřel. Obličejem k zemi. Na studené dlažbě pětiboké věže. Uvězněn na doživotí. Vysoko u stropu okna, vedou do tmy. Ne, venku není noc. Není žádné venku. Jsou to slepá okna. Černé pasti. Zabodal do nich dlouhé nože, aby se o ně pořezal. Z lítosti. Dutina věže je osvícena. Odkud? Jizvy po zazděných oknech jsou na světle ohavnější. To není přátelské světlo. Úzkost. Proč se neohlédl za levým ramenem? Tam ve zdi zapadla dvířka. Zamknuto zevnitř. Dřepnu k němu, hledám klíč po kapsách. U něj, u sebe. Ale nemáme kapsy. Jako slepec lezu po čtyřech, prohmatávám píď za pídí neoblomnou zem. Z koutů sesypala se tma. Otevřete! Nechci tu žít s mrtvolou. Výkřik se odrazil od hluchých zdí. A zasáhl mě pětkrát do hlavy. Útěk. Z kouta do kouta. Narážím do zdí v obezděném hrobě. V ulitě nelásky. V té díře jsem zakrněl jako pavouk, co jakživ nezavadil o mouchu. Ale co dělat? Nežeru mouchy. Dost. Překousat si zápěstí? O zeď zlomit vaz? Tu bastilu si potáhnu i tam, kde šlápnu do propadla. Tma zhoustla. Vystydlými prsty nahmatávám, že Ty tady nejseš. Jen cizota. Lehnu na zem plnou hran. Obličejem dolů. Umřít, nebo prolézt klíčovou dírkou. Jako vlas. Do noci vlaje bílý vlas. Odkud? Ne, to není vlas. Ale světlo pod zrezlými dvířky. Jdu po loktech. Něco mě zalehlo. Vždyť vleču mrtvého dvojníka na zádech. Svůj krunýř. A jen krunýř ze mě zbyde, jestli mi zaroste pod kůži. Jeho tuhé dlaně mi zakryly oči. Au! To zadunělo. Dvířka mě odkopla jako kámen. Zavřena k zavřenému. Ke všemu zmizela i klíčová dírka. Jsem u konce v domě hrůzy. Nevyváznu. To nikomu nechybím? Copak ani Tobě nepasuju do příběhu? Žádná odezva. Nebo Tvoje mizení není nemilost? Možná že každou otázkou jen překřikuju Tvoje nápovědi. Pst! Konečky prstů zavětřily vanutí. Pod dvířky. V hrobce, kde jediný pohyb byl můj. Srkám ze škvíry vzduch. Vakuum bezčasí mě obteklo jako rosol. Vkašlu ho do plic. Kostnatá ruka mě chytla pod krkem. Řekni to slovo, to slovo je klíč. – Miláčku!