Jdu tunelem v houští

Jdu tunelem v houští. Proti mně se vyvalil měsíc. A má nehybnou tvář. Láme větve a doutná za ním seškvařené listí. Není kam uskočit. Tak pozpátku zadrhávám o kořeny. Ale čím je blíž, tím víc ho ubývá. Nakonec k mým nohám doskáče jen kulička… Je vařící. Zabalím ji opatrně do kapesníku a strčím do kapsy. Vtom mě omotala tma. Zůstala v ní svítit jen skulina v dálce obrostlého tunelu. Propálená od měsíce. A vtahuje mě do sebe průvanem čím dál úpornějším… Jako – klíčová dírka.
Teď se mi zdálo, že mrkla, když od ní uskočil stín. Až mi vlasy vyletěly vzhůru! Jenže touha se tam proklestit je větší než strach. Jdu blíž. Ale zadržují mě ruce stromů, které mě svírají z obou stran. Naschvál mi cestu ven z houští přesekla závora. Spadlý strom. A tu mě šlahouny černého trní svážou až po odkrvený obličej. Zarůstají mi listím zadušená ústa. Oči se líhnou z důlků. Tlačí mě v hlavě nadouvající se bublina plná vydýchaného vzduchu. – Až praskla! Žílami se do prstů u nohou rozvětvila smrt a s ní úleva… Že konečně můžu svléci svou zaprášenou kůži. Uvízlou v ostružinách. Vymotám se z jejích cárů a přepadnu přes ležící strom.
Do mlhy. Z tunelu za mnou se vykodrcala i kulička zapomenutého měsíce. Pořád se z ní kouří. Chytím ji do dlaní, které už nic nepopálí. Zavřu měsíc v hrsti. Okolo se však nesetmělo, jako když se stáhne smyčka. Spíš se rozednívá. A já jsem prohlédnul, že stojím v kolejišti… Že celou noc jsem neklopýtal o kořeny, ale o zarostlé pražce. Za světlem nádražních lamp. Teď na úsvitu dne pohasly a zbyly z nich jen oběšené stíny v mlze. Ta moučnatě svítí. Až jsem si dlaní zaclonil tvář.
Mlhou pluje zlověstný čtverec. Okno vyhořelého domu. Kouká se do tunelu za mnou jako – do špehýrky… Střeží jedinou kolej, která se tudy protáhla a táhne se dál úžlabinou skal. Vtom z okna vyleze stín! Černý a spálený na škvarek s doutnajícími cáry křídel. Jak se blíží, roste. Nakonec se vztyčil na cestě. A zakryl mě tmou, když se ohnul nade mnou. Na vyzáblém krku houpá svou velikánskou hlavu. Ověnčenou hvězdami. Sáhl do mé zpocené pěsti, za níž se schovávám, a vypáčil z ní žhoucí kuličku. Pak ji spolknul. Jeho vykotlané útroby se vznítily, hruď se rozebzučela a z úst mu vyletěl roj hořících much… Ten mě oslepil.
– Ale když vyplavím popel z očí, prošilhám se do světla. Stín se vypařil. Zbylo po něm na kolejích pár ohořelých hadrů. Zatímco já nemám nic na sobě. Zašťourám klackem v té kouřící hromádce a jeden hadr vytáhnu. Stojím tu jako opařený, když zjistím, že to je kutna z vydělané kůže. Z mojí zablácené kůže, kterou jsem zahodil v tunelu! Co dělat? Abych mohl jít dál, nezbývá než ji zase obléknout… Štítivě do ní vlezu. Z děravé kůže mi koukají kolena. Opřu se pod její tíhou o klacek, co se prohnul, a zas se vybelhám na cestu.
Zleva studí skála, zprava ostrá hrana ve výšce očí. To je okraj nástupiště. Vidím, jak propadlou střechou čekárny i vytlučenými okny prorážejí zdivočelé břízy. – Vtom je vítr ohne k zemi. Za mnou zahřmí zatroubení. A než jsem stačil vykřiknout, projel mnou vlak! Jako bych byl duch… Ze zadních dvířek se natáhla ruka, chytla mou ruku a vtáhla mě za jízdy dovnitř. Pak vlítnem do skalní průrvy.

Spolkla nás tma. Duní tu rachocení kol mezi žulovými hradbami. Stojím na konci. I přes rosolovitou tmu vím, že kromě nás dvou je vlak opuštěný. Ale on šel napřed… Rázem nás odloučila zas nekonečně dlouhá a smutná pouť. Napříč mrtvým vlakem. A pak v dálce, na konci úzké a hranaté uličky, co vypadá jako rakev, se rozsvítila jeho hubená tvář, když se opřel zády o zeď. Očima našel moje oči a přivolal je bloudivé k sobě… Vtahuje mě do tekutých písků svých zřítelnic. Jdu za ním, zakopávám i padám za ním. Ale čím jsem blíž, tím těsnější je ulička.
Cestou se zachytávám o kliky a odsouvám dveře z kupé, jako bych odsouval desky z bezhvězdných hrobů. Z nich vylézají můry. Ne… to nejsou můry, to jsou zakrnělí andělové. Šustí suchými obrovskými křídly. Lezou po čtyřech, a přitom ze strany na stranu klátí nabobtnalou hlavou. Hlavně ti, co lezou po stropě. Rojí se v uličce za mnou, až ji svými zmrzačenými těly ucpali. Začali se hromadně pářit. V nitru jejich světélkujícího roje se vylíhnul anděl s dvěma zčernalými hlavami. Ty se prokousaly na povrch. A uviděly mě…! Zakopnu o vlastní nohu a utíkám s okřídlenou lůzou v zádech a bořím se do podlahy. Na cestě za umírajícím světlem. Ale než jsem se k němu doplazil po kolenou, zhaslo… V tu chvíli se na mou hlavu slétlo to hejno smrtihlavů a obalilo ji zpráchnivělými křídly. Až jsem se dávivě rozkašlal a… vyplivnu hořící kuličku do svých dlaní. Ztracený měsíc! Můry se s výkřikem rozletí, stíny se rozstříknou po stěnách.
Měsícem v ruce zvednutým nad hlavou pak prosvítím uličku. Na jejím zúženém konci, kde stál on, mě už nikdo nečeká. Jen zamčené dveře. A na nich je prstem do prachu napsáno – Nejdřív mě namaluj… Čtu slabomyslně tu hádanku s pusou dokořán, jako bych přežvykoval nestravitelná sousta slov. Co to po mně chce? Dokud mi bude utíkat z rámu, nikdy ho nestihnu ani načrtnout. Ani se stovkou štětců kdybych měl v každé ruce. Natož s tím málem, co mám. A to jediné, co mám, je — měsíc, rubáš z vlastní kůže a… tři hřebíky. Ty se vykutálely zpod zavřených dveří a zabloudily k mým nohám. Zírám na ně dolů s hlavou svěšenou, jako bych sám visel na hřebíku…
V tu ránu mi svitlo! Svleču ze sebe okoralou kůži, pak ji roztáhnu jak plátno a přitluču na dveře. Na hlavičkách hřebíků ulpělo třpytění, když jsem měsíc použil místo kladiva. Že by mi také posloužil jako štětec? Ale sotva se jím dotknu koženého plátna, vlak sebou za jízdy škubne a mně uklouzne ruka. Zůstala po ní jen svítivá čára, která prořízla tmu, a protože vylétla ven z dveřního rámu, táhne se dál po zdi do ztracena… Zbytek měsíce vydrolím z prstů. A se slovy, že ´líp jsem Tě namalovat nemoh´, vezmu za kliku…