Je předaleko a jinde

Je předaleko a jinde, za rákosovou zdí. Jeho nepřítomnost zde mě obléhá jak povodeň. To chybění mi zatéká pod kůži. Žije za tlustou rozvodněnou řekou. Žije tam, a to mě přeci jen utěšuje. Chodívá do žluté besídky u přívozu, pod splihlé provazce vrb, které jako by sám namaloval štětcem a tuší. Je možné, že i jeho sužuje povodeň mé nepřítomnosti tam, na onom břehu? N-ne. Spíš mě poočku vyhlíží, než by si stýskal.
Myslím, že žádná z mých vin nebyla tak pádná, aby nás takhle rozštípla. Tehdy mě opustil na něčí domluvu… Slunce se teprve líhlo z kachního vejce v rákosí, když se na rozvážné lodičce odšplouchával do mlh, které se v ohromných chuchvalcích valily přes jeho hlavu, a zanechal mě bez slůvka vysvětlení stát opařeného na břehu. Je to snad nějaká hra? Loučil se dlouze jen zpytavýma očima spiklence, jako by mi rád napověděl, i přes něčí důvěrný zákaz…
Od toho rána ho skoro nevídám. Vždy jen ve škvírách rákosu na prchavou chvíli, a uplouvá přede mnou do převislého stínu jív tonoucích po pás v řece. Vypadá to, že mě pošťuchuje… A když zřídka proklouzne až sem k ovdovělému břehu, jako by tím vyzrazoval, že ta bloudivá řeka nás neodřízla nevyhnutelně. Jeho letmá navštívení pak za loďkou zanechávají dlouhý stesk jako brázdu na vodě.
Zatímco se vrátil ke svým hrám v zahradě za besídkou, já dodnes nevybředl ze své blátivé opuštěnosti. Naopak, vzdouvající se příliv jeho nepřítomnosti sem vyplavuje zvadlé pletence řas, které se omotávají kolem mé vyhasínající hlavy. I všechna chuť někam se hnout dávno rozmokvala. Náporu, který mě obtéká, odolávám jako tenhle uhnilý kůl. Až proud ho vyvrátí, k čemu pak uvážem lodičku?
Snad jsme k sobě tenkrát byli svázaní až příliš nakrátko. Tak někoho napadlo, že nás podrobí zkoušce… A rozsadil nás na protilehlé břehy, které jako by dokonce ani nestály na místě, ale spíš proplouvají podél sebe a nezadržitelně se míjejí. Stále víc ho ubývá. Jako ubývá světla na tváři odkvétajícího úplňku, co vyklíčil z kdysi panenských vod zdejších mokřadů. Čím víc se vzdaluje tam, za obzor té oblé a mnohomluvné řeky, tím odcizenější si připadám v téhle rákosové chatičce, v níž jsme vyrůstali spolu.
Myslím, že mě vyčkává.