Nebešťan a pozemšťanka

Zazníval nebeskou vibrací zpěvu hvězd
vkládal svá slova tónům
a ona čekala klidně
jemností posedlá
aby se pod jeho dotekem rozvlnila v kmitavých kruzích
co šířily se a rozlévaly.


Nikdy nevěděla kdy se jí dotkne a kde až skončí.
Neznalí hranic
protože nebylo nic, než nekonečno.


Věděli jen, že jeden bez druhého by byli zbyteční
bez splynutí
která přecházela v tsunami vln strhávající hradby
co nastavili lidé strachu.


Ta hra nebyla divadlem pro něco!
Byla smyslem podstaty a bytí.
Jediné co dokázali zrcadlit sobě i druhým
byla hudba co navěky zněla
slovem láska...