Do tmy

Mám zlomená křídla,

už dlouhý čas. 

Nemohu létat. 

A tak jen sedím,

anebo občas někam popojdu.

Není to daleko, kam můžu. 

Není toho moc, co můžu. 

Je to jako neviditelný ostnatý drát, 

který je všude kolem mne 

a bolestivě zraní,

jakmile se snažím projít skrz.

A tak už ani nezkouším,

kolik toho ještě vydržím.

Má, už tak raněná křídla,

jsou celá od krve,

z toho marného boje

a dalších zklamání tak,

jako moje duše. 

A létat nemohu. 

Přelétnout tu hranici,

která mě drží při zemi.

Tak už jen čekám. 

Až se má křídla zhojí.

A budu moct uletět.

Čekám.. poníženě čekám..

Jak dlouho ještě?