V poušti se spouští

V poušti se spouští

Objevila ses
a byla celá jedovatá.
Na těle vypálené hadí znaky,
horká půda žárem rozpraskaná,
na drolících se kamenech
vzdávající se stíny,
ostny jedem napuštěné,
možná ses chystala mě zabít.

Obcházela v kruzích,
chřestila ocasem z chřestýše,
přibližovala a vzdalovala se,
nabídl jsem ti misku chladné vody,
natáhl k tobě v dlaních,
vědom si nebezpečí,
sucho v ústech a rozpraskané rty.
Sám jsem se potřeboval napít.

Ucítilas ji,
tvůj výraz se změnil,
tak chladná, jiskřivá
a s každou vteřinou,
upíjelo z ní nenasytné Slunce.
Za tvými zády zatančil štíří bodec.
Pomalu jsi ho přiblížila,
přitom mě sledovala ostražitým pohledem,
pak, byl to jen mžik,
ponořilas ho do vody a se šplíchnutím vytáhla,
s rozkoší spustila si pár kapek do pusy
a rozesmála se,
tak čarovně zvonivá,
že se i kameny rozezpívaly.

Drcla jsi do mých dlaní a postříkala mě
a než jsem se stačil vzpamatovat,
ucítil v nohách palčivé štípnutí.
Probudil jsem se pod vodopádem,
s tebou v náručí.