Nastřelený hřeb v Kristově kříži

Měl bych si nechat vytetovat její tvář na svoje tělo?
Nač?
Stejně na ni nemohu zapomenout.
Existuje opravdu něco, co bych potřeboval namalovat na svoje tělo?

Pouštím se s drakem po nebi.
I když bych tam neměl být.
V objetí pavučiny.
Myslím, že mi tu něco uniklo.
Líbí se mi mezi spadanými jablky.
Mezi dorty, co nekončí ve tvářích.
Pod dekou zalezlý s flaškami, jak orbitálními stanicemi.

Hraje na klavír krásná japonská dívka.
Zatímco si v opuštěné telefonní budce hrají děti na doktora.

Blázen skáče z dřevěného mola do rybníka.
Proč blázen?
No nejprve chvíli létá povětřím nad hladinou.
To by přece normální člověk neudělal.
Normální člověk ví, co se sluší a dodržuje veškeré zákony.
I ty fyzikální.
To je prostě slušnost.

PS.
„Utěšíš mě?“ ptal se, když se blížil den posledního soudu.
„To zvládneš i sám.“
„Nemůžu si všechno dělat sám.“
„Ale můžeš.“