Fackou ke štěstí

FACKOU KE ŠTĚSTÍ

v odlescích tvých panenek
ty moje se odráží
vidím v sobě zmatek
jsem klidný jen na venek

zas s ním stojíš u vrátek
pomáhá ti obléct
tvůj kabátek

potkali jsme se
já přišel
on odcházel
nevěděl jsem co mám říct

když pak svlékli jsme se
nezepptal jsem se
taky k čemu?

To přece teď už víme
že rádi máme
jednu a tu samou ženu.

Co asi teď cítí?
Přijde sem ještě?
Přinese jí zase kvítí?

A co ona,
naše Dominika?
Ví ještě vůbec
kdo ji zrovna svlíká?

Doufám pevně, že tak to není!
Že prostě chce najít
to její malý velký posvícení.

A co já?
Dívala se na mě provinile,
"Vždyť chlapi umí být taky svině"
řekla skoro až zasmušile.
Tak na tohle jsem musel kývnout.

Pokračovala dál tichým hlasem:

"víš, hledám už dlouho
chci pořádnýho chlapa
žádnou třasořitku
dej mi tedy facku že mi ulítne hlava
nebo pořádně vysol tu mojí řiťku"

"Pak budu navždy tvoje
vytáhni mě z toho hnoje."

Máme spolu dvě děti
brzy příjde na svět třetí.

To byla první a poslední facka
v našem imperiu
nikdy nebil jsem ani děti ani ženu.
Jen já jsem to někdy schytal,
to už je ale jiný přiběh...