Život Morouse

Byl jednou jeden muž,
jenž plakal beze slz.
Nikdo neznal jméno pravé jeho,
říkali mu pane Ozvěno.

Viselo mu na zdi zrcadlo,
nic, než cizince neukázalo.
Každé ráno vařil vodu –
chtěl rituál, nikoliv kávu.

Dveře jeho bytu vrzaly,
někdy se mu zdálo,
že dveře se i otevřely,
ale stálo tam jen ticho.

(Ticho s tváří, co trochu připomínalo jeho.)

Život pro něj nebyla žádná řeka,
jen studna, hluboká a bez lana.
A co potom láska? …zpívaná píseň,
jež neměla refrén.

Byl morous, ale ne zlý.
Byl smutný, ale ne zlomený.
Byl sám, ale ne prázdný.
…plakal beze slz.

Vzpomeň si, kdy naposledy
jsi viděl toho muže beze jména,
který sedí a svět si myslí, že mlčí…
Ale on křičí:

„Umí někdo číst tichým rukopisem?“