Labyrint

Já nejsem já.

Je to labyrint. Tisíc uliček. Každá ulička, jiný vjem. Nemám chuť být uvnitř. Nemám chuť být venku. Procházím kolem čtyř bran středního oka. Visí z něho hvězdy a bolesti ranní panny. Křičela, že již nemůže dál, přesto kráčela dopředu a zpívala nehybným klasům prérie hymny naplněné pomstou a vírou v smrt.

Nebojím se, že zabloudím. Z oken trčí svíce, moře je blízko, prach na cestě je mýdlová pěna procitnutí.

 

Nemám tělo.

Je to houba. Dotýkají se jí cizí lidé. Nasávám je nosem a patami zabořenými v roztrženém slunci.

Je snadné snít o štěstí. Nedokážu být šílenější jako vy, starci prekambrijského zálivu. Pověsti o mně roznáším já a první pošťák na útěku před zlomyslně krásnou ženou. Měla na mysli časné mandarinky, jenomže z jejich snů vzešel mrakodrap plný závistivých rodiček, házejících kolovrátky zdobené hněvem a lasturou po nevšedních štěňatech Zambie.

 

Nemám ženu.

Je to obsidián. Koupu se v jeho lesku a jejími vlasy rozpínám protavené bluesové a jazzové variace.

Je smutné všímat si vlastní chyby. Mám je namočené po okraj v krvi rozšlápnutých much, které jsou vinou a trestem za vynález přepečeného osudu.

Musím se učit. Cvičit v úskalích života, který nabízí břehy a zátoky, který skáče okem mloka, který bez příčiny trvá a šlape po vších. Sníh bude pravým rozuzlením a poprava pravým důvodem nekompromisního bytí.

 

Nemám syna.

Je to mystik. Mám ho v hlavě, když pluji modrou stokou, plnou rozhoupaných víl, plnou stařen, modlících se uprostřed noci k blesku, co od smíchu vrtá díry do každé hloupé duše.

Pluji pískem, který řeže do kůže. Z jiné létají moskyti a pohnutky k večeři.

Máme spolu plány, jak rozdrtit papírové draky. Máme na mysli šestihlavé živočichy, vyslané z útrob země za účelem zažehnání poslední tragedie jediných očí, které viděli pouštní bouřky v truhlicích poledních rozkoší.

 

Nemám lásku.

Je to kruh. Letěl jsem skrz do závojů a křížů. Učili mě, jak přežít první léto. Prodíral jsem se dírou ve snu a připadal si nedůležitý jako dnes. Přistál jsem v zahradách, obletovaný hmyzem, který mi vnikal do uší a křídly zvonil na poplach.

Roztopili jsme se a tekli podzemní řekou přes jeskyně až do krajně nesouvislého světa proplakaného knížectví. Měl jsem být monarcha, ale stal jsem se slouhou vládkyně severu, co se nápadně podobala mému předkovi. Přál jsem si být mokrý a byl jsem. Byl jsem blíž, dotýkal jsem se moci a hry mě naučili žít na okraji pevniny.

 

Nemám život.

Je to zeď. Rozbil jsem ji dávno před narozením třemi klíči mé mosazní matky. Plakala a slibovala, že mě již nikdy víc neporodí. Věřil jsem jí, jako jsem věřil malé štěbetavé zahradě, plné planetárního prachu a vzdechů souhvězdí.

Zeď se rozpadla, součásti odumřeli. Zeď. Labyrint.

Kolik mrtvých v něm ještě najdu?!

Objímám bludiště a chápu, co se děje. V jeho vnitru praskají žíly. Je napjaté, dusí se, umírá, tryská, syčí, chlubí se, přede, lomí sny, kulminuje, otáčí světy, křičí, uspává, bodá, hněvá, kmitá, slepuje, konejší, prodírá se, duní a hovoří. Hovoří. Hovoří?! Komu, jestli ne...

 

Nemám sebe - jsem zastřelený. (Puškin)

Nemám tělo - jsem oběšený. (Jesenin)

Nemám ženu - jsem skokan. (Hrabal)

Nemám syna - jsem otrávený. (Hrabě)

Nemám lásku - jsem utopený. (Shelley)

Nemám život - jsem mrtvý. (Morrison)

 

Protože já nejsem já.

Protože nejsem.