Templáři

Bílé pláště těžké jako sněhové závěje. Kříže z rudé lávy, jež sálají horkem raněného zvířete. Každý krok duní jako sekera zarývající se do dveří mešity. Pod přilbicemi – ticho. Ne posvátné, ale naložené, jako maso v soli.  

Urozená rukavice na hnojišti. Zlatá výšivka ještě žhne, ale už ji ohlodává slepičí zobák.  

Cítíš jejich modlitby – ostré a hranaté, jak se válejí v ústech jako kamínky. Slyšíš pach starého železa, když tasí meče: řetězový šepot kovářových kleští.  

Stanou v řadě. Ve stínu jejich koní leží Jeruzalém rozbitý na dlaždice. Nad hradbami krouží supi s korouhvemi v pařátech.  

„I řekl Pán: Kdo bojuje příliš dlouho s démony, začíná se jim podobat. A kdo se podobá démonům, už nevidí, jak ho Bůh pláčem křísí v kapli.“ 

— Kniha zrezlých kopí, 13:1