Jen se rozhlédni a usuď sám, každá prasklina ve zdivu oprýskaných domů, každý strastmi obtěžkaný obličej, každá stržená fasáda, na níž ulpívá špína času. Vše vystupuje ostře, s krutou surovostí. Slunce nelítostně strhává závoje a nechává před námi stát svět nahý, mnohdy bez půvabu, se všemi svými šrámy a jizvami. Ve světle dne se odhalují stopy lidské únavy, mdloby duše a když dáváš pozor spatříš smutek, který se v lidských očích melancholicky zachvěje, než se ztratí někam, kam si zakazujeme vstoupit.
V tom nepovšimnuta přichází ona,
Však nepřichází s hlučným gestem, nýbrž jako něžný stín, jako nevyslovená modlitba, která se vznese nad krajinou. Její krok je tichý jako rozpomínka, která bolí a hřeje zároveň. Nesnaží se svět změnit, jen jej na chvíli navštíví, jako sněhobílý šál. A s jejím dotykem se svět začne rozmazávat, jako by jej někdo ponořil do mléčné vody zapomnění.
Hrany se pozvolna tříští, siluety měknou, barvy tiše pohasínají a mění se v šeřivé odstíny. Z ošklivosti zůstává jen náznak, z hluku pouze ševel, z reality pouhý stín. Nepopírá skutečnost, jen ji šeptavě zastře.
A my kráčíme tím snivým tichem, v němž věci již nejsou věcmi, ale vzpomínkami, ne tvary, ale přísliby. Svět je najednou jemnější, měkčí, hašteřivá syrovost života se rozplyne do jemného mateřského houpání jenž nás přivádí na hranici mezi bytím a snem. Nepřináší útěk, přináší spočinutí.
Ona nic nemaže, jen laskavě zastírá. A na jejím jemném, nehlučném plátně se člověk stává umělcem, ne však štětcem ruky, ale štětcem duše. V mlhavém tichu se rodí možnost vykreslit svět takový, jak jej cítíme.
A tak kráčíme mlhou a malujeme vlastní krajiny, alesoň dokud se mlžná hradba opět nezvedne a svět se k nám vrátí. Ostřejší, pravdivější, ale možná o něco snesitelnější.