---Velikonoční svatyně---

Na Velký pátek se prý rozestupují skály. Mne tak obdarovaly až o Bílé sobotě. Bylo už pozdní odpoledne. První, co jsem pocítil, byl chlad. Zatuchlá masa studeného vzduchu jako předzvěst něčeho velkého. Rokle přede mnou se uzavřela v hráz obřích balvanišť v mnoha patrech nad sebou, ale sotva znatelná pěšina dávala tušit prostupnosti porostu té husté smrčiny. Upřímně už jsem ani nedoufal, že mi ještě nějaká taková svatyně zvostala v Českém masivu skryta. Tak tedy krok za krokem, mezi balvany o rozměrech mnoha metrů, i po balvanech menších, vklíněných v ně. U kořenů skal vymýlá Ledhujka oblé zákruty a vsýpe v ně zlatý písek, místy dokonce v čeřinách. Pod už tak slabě zataženým nebem se v tom šeru mezi skalisky ještě setmělo. Dál do rokle se dalo dostat jen prolézáním tunely, jejichž zdi, stropy i podlahy byly z vlastně obrovských balvanů a bloků kamene popadaných do úzké soutěsky. Jeden přes druhý, mezi nimi i menší a zase větší. Pomalu ztrácíte představu o tom, v jakém jste patře. Svrchní patroví je neprostupné pro jeho nespojitost, spodní patra zase mizí někde v ledových kobkách (kam by se dalo sjet leda tak po zmrzlých sněhových plotnách do nitra země vedoucích) odkud se vrací jen ozvěna toho potůčku příhodného jména Ledhujka. Huj vyjadřuje radost, či snad jde o pokyn zapřaženým k couvání? Obojí je zde možné, navíc potažené ledem. A v tom všem patroví je jako ve svém živlu propleteno to živé. Mechové pokryvy, smrky rostoucí, suché i tlející, houště zmlazených smrčin v neprostupných hustnících na vzácně spojitém povrchu, kořání visící snad odevšad, kapradiny popínavé i k dalekému nebi vzrůstající, zkrátka vše. Nespočet skalistých dvorů, chodeb, nádvoří až svatyň. Nalezl jsem úzký vchod do boční sotva znatelné rokle. Musíte dávat pozor, kam šlapete, protože se co chvíli jeví pod nohami v skulinách i velkých oknech průhledy kamsi do spodních pater toho divokého labyrintu. Jen při pohledu vzhůru je vám občas dopřána milost určit směr rozeklaných úžlabů. Za skalou slyším zurčit silnější otevřený tok. Dech se zatajil, vzduch ztěžkl. Objevil jsem první Svatyni. Jde asi o dno samotné rokle zanesené zlatě rezavým pískem a ohraničené ze tří stran kolmou stěnou a z čtvrté, vnější, strany balvanovým bludištěm. Polovina dna je vlastně rzivým jezírkem, napájeným proudem studené vody v jazyku se splavujícím po kluzké mechem zelené skále z oblého okna vysoko nad ním. Jediným dokladem lidské přítomnosti zde je ze smrkových kmínků ztlučený jednoduchý, ale dost vysoký, odkorovaný žebřík umožňující další výstup. Ledový ale sladký vzduch. Ticho a ptačí zpěv dohromady. Nízké podvečerní slunce se odkudsi dostává téměř až sem a čeří chladné šedavě mechové tóny do her ohňů a oranžových příslibů noci, vlastně zpodobněných barvám písečného dna. Nikde ani šlápota. Po žebříku nahoru se dostanete do další, vyšší, a vlastně velmi podobné svatyně. I z ní vede stejný žebřík dál, o patro výš. Zde přímo z dalšího ze rzivých jezírek, taktéž napájeného vodopádem. Této horní svatyni pak vévodí velký pískovcový balvan, celý v mechovém odění, nezaklýněně spočinutý na skalním podloží. Nad druhým žebříkem jste slunci zase o pár coulů blíž. Roklina zde mezi vyčnívajícími bloky pokračuje v podstatě snadno prostupným plochým dnem s klikatící se Ledhujkou dál. Jednoduché kmínky jako mostky. Občasná rez menších jezírek klidných hladin a občasný brukot peřejek a drobných slapů. Po dalších krocích je soutěsné sevření skal postupně otevírá, přibývá napadaných souší a vy se duší vracíte do světa lidí. Ale to jen na chvíli, protože tvářnost těch míst nezná mezí a tak jste opět vnořeni v paletu divů neskonalého světa. A tak nezbývá než pokračovat s vědomím, že některé ledy v těch temných kavernách zkrátka do dalších zim neroztají. Trůn u soutěskového dvojení. Kterou cestou se dát? Duch hory je zde vtesán v suchý kmen. Dál už rozpadlé žebříky i mostky přes propast. A souše kvílivě vrzají. Jemné nádechy modravého jehličí mladých jedlí. Závan původnosti v zátylku či snad za levým ramenem. Bílá plíseň. Vítr v korunách. Sic byl nám dnes z hůry dán blankyt nad parami, jsou tu i chvíle v horách rozestoupených. Přející všem přejícím, i když mysl sama bloudí. A pak už jen vavříny v podobenství vnoření se do teplého nadroklí a po dlouhé době hluboký nádech čerstvého jsoucna. Končí se den.