Alternativní Barbie

Anotace: meditace levitace

Ne ne, nemohl bych uvěřit, že se toho dne stane neuvěřitelné. Ta plachá laň přišla. Nejen plachá, nerozhodně vybíravá, podle svého vyjádření prý alternativně zaměřená, bránící se konzumu, přesto ve skutečnosti: ó jak konzumní – avšak nahlédnu-li na ni jako na Ding an sich – neznámý objekt podobný mnoha jiným, přesto vyjímečný nad běžné,nad většinu – náklonnosti k obligátní kráse měla jistě víc než co by se za nehet vešlo a ve mně paradoxně bránícímu se těmto „neidentifikovatelným létajícím tělesům“ věnovat více pozornosti než jen prchavý pohled, působila, že podléhám a ne že ne, a budu zavalen tímto sysifovým kamenem, který na mě dolehne v podobě panenky Bárbí – ach ouvej.

Alternativní Bárbí se ke mně přes všechny pochybnosti dostavila na vizitu čili „zu Besuch“ a já svou vlastní nervozitu – potlačovanou sebevíc – poznával na hlasové kadenci, která kolísala jako by rýsovala okraj sinusoidy chvilkového vzrušení a uklidnění…

Vlásky měla Bárbí jako „plavovlasá Venuše“ a vůbec tím nemyslím Gretu Garbo, to spíš, mám-li zapnout promítačku a osvětlit hollywoodský „ekran“, připomínala herečku Meg Ryan, ale tohle nebyla vůbec láska přes internet, znal jsem svou Bárbí už dávno před tím, než chapadla světové sítě rozprostřela svá svodidla. Zastavím-li se však nad metaforou Meg Ryan a Lásky přes internet, ano, byla tam podobnost více než frapantní…a její vlásky vlnily se podobně jako u zmiňované ikony a já se tím pádem táži sám sebe: Byla to náhoda? Nebyl tam účel, vzorek, paradigma? Napadá mě slovo „desén“ – vzorek na látce – byla takovou sametovou poduškou s podobným vzorem jako mají v Hollywoodu – a trochu se tomu usmívám.

Přišla a vstupem do předsíně, ocitla se před zrcadlem, které mi tu visí jako brána do říše Alenky Udivené aneb Alice in Wonderland. Jako správná kráska nejvíc omámená vlastní krásou, jakmile se uviděla, neodolala pokušení, aby se nezačala prohlížet a upravovat skryté vady na tváři své Meg Ryan. Faktem je, že Bárbí je spíš v růžové oděna, zato tahle moje Bárbí světle zelenou měla převažující.

A jak vešla, s pohledem do zrcadla mě opět opustila, vstupem do Alenčiny říše, přiblížil jsem se tedy k její hlavičce plné hustých světlých zvlněných kadeří a jako proutkař, když hledá vodu a náhle objevivší pramen strhne jeho proutek směrem k hlíně – jako se jinde praví: „…a palec směrem k hlíně, za ruce v klíně, za ruce v klíně…“, tak já byl stržen k té voňavé síti světlovlasé pavoučí Medúzy a hlava se mi zatočila, jako bych rotoval na karuselu někde v Prátru ve Vídni a ten se pokazil a točil se a točil na svém kruhovém objezdu: nahoru, dolů – nahoru, dolů… (Nahoru, dolů? Nahoru, dolů? To jsou ale přeci kopulační pohyby a to je pak vlastně také takový vídeňský karusel…)

Nejen vůní točila se mi hlava na tom Ruském kole. Přiblížením se ke své Meg Ryan, ocitl jsem se i nad dekoltem zelených šatů téhle vilné víly a že ona byla v rauši omámení nad výhledem do říše kouzel zrcadla, nechala: slovy nechala si jen tak bez obrany sáhnout na ňadra… A jako by ztratila vlastní vůli, doslova visela mi na rukách, své měla svěšené a bezvládné, vyjadřujíce: dělej si co chceš. Co dím, visela na mě jako na kříži, jako by byla přibita ke kříži bez rozepjatých rukou, přibita ke kůlu, přišpendlena za kozenky, kůzlátka otevřete vrátka…

Testosteron ve mně se zaradoval a zvedl tlakovou vlnu, kdybych byl v tu chvíli Titanic, jistě bych se plnou parou mohl vrhnout vpřed a ledovec jakékoli velikosti pokořit.

Byla snad tato zamrzlá ikona má královna ledových oceánů a já její Titanic? Kdo z koho?

Pasivně, jak plovoucí mina, ano i ne, zamrzlá Venuše, stála tu před zrcadlem…sním, jistě to tak nebylo, jednou rukou si stále upravovala jakési šmouhy na obličeji, usmívala se chápavě jako moudrá matka Země, jež ví o potřebách svých potomků a dovolila mi pohrávat si s jejími vnady, hrozny toho vinohradu…stát pod ním a jazykem jen šimrat visící plody…dosud skryté pod vrstvou hávu přesto viděné zrakem slepce: hmatu…ach vy Věstonice, kde jste? Tahle ovšem byla Venuší Věstonickou po hladomoru. Útlé ruce podobaly se rukám dítěte. Nezbednice jedna, tahle Meg Ryan! Chodím tu teď jako po poušti, cítím poblíž oázu a při tom oáza už vyschla…moje karavana, mí žízniví velbloudi…