Vlhko na těle

Neděle
a doba kdy spořádání lidé společně usedají ke svátečnímu obědu.

Ocitl jsem se jen pár desítek kroků za rozsáhlým sídlištěm tvořeným z panelových domů.

Pod velmi tenkou podrážkou mých bot
které pamatují možná stovky kilometrů
zakouším chodidly zdevastovaný asfalt cesty na okraji zájmu.

Minimálně třetí třída - odhaduji za škrábání pod bradou...

Od ní vedou dvě polní cesty.

Cesta sama je obklopena mladými stromy – ořechy.

Ty starší z nich nesou zelené plody.

Za jejich těly doslova dominuje zemitost.

Pole odpočívají po sklizni, vydala své poklady a nyní ztěžka oddechují.

V žaludku mi mocně „škrundá“

Povláčené pole vpravo poměrně strmě stoupá
aby se z nejvyššího bodu dramaticky svažovalo k železniční trati. Vše za horizontem…

Během mého psaní do kolibřího bločku
projela sebevědomá "kobyla" na cenném kole.

Impozantní byla její figura.

Vlasy protkané melírem, sevřené v copu, vzrůstem dobrý metr osmdesát pět,
stehna dlouhá „dálkařky“ nasoukaná do mnohobarevných legin.

Měla i ramena plavkyně.

V prostoru mezi podpaždím a trupem byla při jejím předklonu zřejmá velmi bujná déčka v těsné teplákové reflexní bundě.

Vnady komíhaly dle rytmu jakými ona půvabná žena roztáčela pedály.

V hlavě se neodbytně hlásilo Id o uspokojení touhy tady a teď!

Krása je pomíjivá

Byla to síla okamžiku
pro mě ona krása pominula jejím rychlým průjezdem na kole.

Už zase delší dobu strádám jako muž…

Vzdáleně zaslechnu přijíždějící vlakovou soupravu z ocelového města .

Z báně nebe začalo kapat.

Tělo mám vlhké hned na několika místech...