...měla to být "jen" odpolední káva...

Voní....tak pronikavě,
jako by ji někdo schválně rozlil po stole,
aby provoněla celý pokoj, aby ten,
co prochází kolem jejich dveří,
neodolal a přišel za ní.
Sedl si ke stejnému stolu,
kde není ubrus politý kávou...
Ta pronikavá vůně jde z druhého šálku,
ze kterého nebylo ještě upito...nevychladne?

Stále je sama a čeká...
Kuličku po kuličce si trhá z hroznu,
kterému dal sladkost první mráz a vzpomíná,
na chvíle, kdy vše "sladké" nacházela právě u něj,
na jeho ústech, v jeho toužícím klínu.…
Jen čas, který ji byl i dnes dán na snění,
nemilosrdně utíká a ona se minutu po minutě blíží prohře,
stále se opakující a tak bolestné.
Chce příliš? Na pár minut se ztratit v pocitu,
že před šedým a chladným podzimem se smí schovat v jeho náruči.
Jak někdy umí být pár  minut dlouhých a krutých...
a on, stále nepřichází.

Zasněná......poslouchá kapky deště klepající do oken,
jako by to byly její slzy, které nikdy nedopadnout na jeho dlaně,
nikdy mu nedají znát, jak moc jí je líto každé kávy,
kterou vypila sama, i když ji vždy měla tolik,
aby ji mohla rozlít do dvou stejných hrníčků.
Sladkost, co se ji na chvíli vrátila se vzpomínkami,
vystřídala chuť hořkých zrníček kávy
a z toho, co na dně zbylo, ani dnes není schopná vyčíst,
proč se měli potkat, milovat se
a stále dokola vést tu předem prohranou bitvu s časem.

Dnes už nepláče, když znovu a znovu, stále sama,
vstává od stolu a ví, že místo bílých peřin a jeho teplých dlaní,
ji smí hřát jen vzpomínky, vědomí, že znovu projde,
i když do jejího pokoje už nevstoupí.
Vědomí, že kus jejího srdce svírá právě on ve svých dlaních
a nikdy ho neupustí..…
Nenechá roztříštit na tisíce malých kousků,
které někdo smete a vyhodí mezi ty všechny odpadky,
aniž by tušil, co právě tyhle rudé střepy pro ně znamenaly...