Netřeba pendlovek

Najednou…

Nebylo důležité vrhat pohledy na ciferník pendlovek. Obdivovat pozlacené ručičky, tikot hodinového strojku.

Vždyť bylo páteční odpoledne, pátá po poledni. Pracovní hlomoz ustal. Vlaky jej odvážely do neznámých dálav. A tyto spoje o víkendu nejezdí…

Libé pocity, neřku-li pompézní.

Žluté listí odpočívalo v kalužích, mé nitro podprahově toužilo po prvních nesmělých dotycích s neznámou dívkou.

V rukavičkách…

Má černá kožená s její bílou vlněnou...Nejistý dotyk.

Kéž by byly spočinuly vedle sebe, souměrnost černé s bílou, tak jako klávesy klavíru.

Ona a já - vůkol snášení listí, ticho a tma...

Snad by po osmělení došly poznání, četly si navzajem v kresbách polštářků prstů..

Stejně tak vnímaly pozvolný jejich tanec, piruety po tváři až ke rtům, za drobných otřesů, chvění niter.

V neforemných oblecích, zjevně nejistou chůzí,brousilo několik mužů žulové kočičí hlavy, držíce láhve portského!

Dojímal mne pláč nebe, ona lehkost s jakou si nacházel brázdy v kůře stromu.

V nestřežené chvíli se k zemi důstojně snášela mlha.

Stromořadí vzdáleně připomínalo vztyčené prsty dlaní.

Bylo mi hezky.

Jistě mi žhnula v oku jiskra dobrodruhů.

Široký chodník pokrývaly plátky zlata z větvoví.

V touze po teple světnic, jsem v okenních rámech, bytostně vnímal siluety žen.

Zapalovaly knoty petrolejových lamp…