Noc

odchází
s prvními doteky slunce

co postupně zalijí
vychladlou masu
větrem zvrásněných
dun písku

vlní se
bez pohybu
vždy tam
kde stála ještě včera
však nikdy ne
dnes stejná


vstane, rozčeše zlaté vlasy
tvář si omyje olejem
drahých a vzácných vůní
otře jím i nohy


zahalí se
jen hedvábným šátkem
co v horku chladí
aby odebral alespoň trochu
jejího tepla
rozníceného žárem


pouštních písní


ty utrhnul bodavý vítr
z jejích plných rtů
zůstanou
navždy zahaleny
bez polibků muže


těch co se s opatrností
dotýkají okrajů
misek z pálené hlíny
naplněných až pod okraj
horkým nápojem


sytým a zároveň přinášejícím
svěžest ve dni
co svojí délkou přesáhne
stíny skal na horizontu


jejího bytí


s očima tajemně hlubokýma
jako studny
hloubené jejími předky
neuroní slzy aby svlažily úlevou


nerozmažou
přesně taženou linku
líčidel tajemných receptur
neboť ví
že na její krásu


se zapomenout nedá ...