Nemožno zdviží

Mokvá

listí.

Z okna

nepřítomně hledí
mládí.

Má šátek kolem hrdla.

Snad je to moje mládí...

Stojím před vysokým domem,
sotva do okna s šátkem dohlédnu,
je v předposledním patře.

Jsem zlomený v pase
s vědomím,
že není možné vystoupat zdviží,
útrobami mrakodrapu…

Je to passé!

Couvám vlastním životem...

V kaluži zahlédnu odraz,
tak nápadně podobá se
renesančnímu člověku s fiží...