promiň...

Promiň mi tati za všechny strachy, kdy jsem v pokoji seděla a marně čekala až přijdeš si pro mě, náruč mi otevřeš a navždy uzamkneš v srdci tvém ledovém a prachem pokrytém. Řekl jsi že jsem zakomplexovaná a já seděla a brečela, řekl jsi že mám deprese z nic nedělání, řekl jsi že nemám kamarády a že mě to štve, tak si prý vylévám zlost na tobě, přitom já pořád mlčím a když se konečně ozvu tak je problém, neumím popsat pocity tati, neřeknu zda mě něco trápí tati, když to vidím jako slabost, kterou nesmím ukázat. Dělám vše co po mně chceš tati a i tak je to málo? Jsem já ten problém, nejsem dokonalá podle tvých představ?-tak mi neříkej jak ses o mě staral, choval v náručí, přebálel, uspával, chodil s kočárkem, když to jsou jen lži tati a ty jim věříš tati, ale já ne, už nejsem malá holka tati, už nejsem dítě na které zavoláš a ono přiběhne na pusinku, už jsem větší, pochop to tati, kdy už to konečně pochopíš? Že nemám zájmy tati, jen ležení v posteli? Tak kdo ti vaří celé prázdniny, kdo s tebou jezdí na wake? Vše dělám špatně ve tvých očích tati, ale jak to změnit tati, jen řekni, protože já už nevím, možná ty stojíš za celým mým trápením.