derniéra

do  strmýho  kopce

vleče  nocí  káru

plnou  kulis

ze  svýho  životního

dramatu

na  šibeničním  vršku

z  nich  postaví  hnedle

 celý  městečko...

jako  první  se  slétnou 

  vděčný  vrány

a  náměsíčný  psi

radostně  vítaj

tuhle  frašku

před  městem

se  usadí  sovy

a  očarovaně

bez  hnutí  civí

z první  brázdy

hvězdičky jenom

 shovívavě  pomrkávaj

a  čekaj  jak  to

dopadne...

první  vezme  za  svý

brána  do  města

a  skučící  vítr

se  opře  do 

do  překližkovej  zdí

roztančenejch  domů

lijavce  smejou

  střechy  nalakovaný

levnou  barvou

a  z dáli už hřmí

aplaus  nadšený  bouře...

dohráno

  tak  naposledy –

 docela  naposledy 

 skončil

  jeho  unikátní   kus...