Kýčovitě Všední Rezignace

Ach ty sladce trpká múzo noci.
Stojíš přede mnou.
Ve svém trapně pruhovaném negližé.
S těžkopádně rozcuchanými vlasy.
A ptáš se mě
zda si dám kávu či maté.
Kreténe!
Nalej mi čistého vína.
Provokuj!
Chci gesto.
Které se právě teď nachází někde
mezi Venuší a Saturnem.
Uchop ho. Pateticky.
Vlož si jej do úst.
Společně s krvavým mokem.
A plivni mi ho do očí......
Tvoje deoxyribonukleová kyselina
na mé nerozbitné rohovce.
Je čitelně průhledná.
Telepaticky šeptá (hlasitěji než ty).
Že to bylo jen naOko.
Že to ještě nevíš.
(To tě ovšem neomlouvá!)
Že tvoje druhá Miss hraje prim.
Že s ní nabydeš exprese.
A pak v podobě kapky stéká.
Dovnitř koutku.
Do mne.
Neboj se, vrátím ti ji.
V podobě polibku.
Krutého.
Prázdného.
„Dám si maté.“


Opamátkuju tě.
Do krve. Tvoje rozkousané rty.
V upomínku na zítřek.
(Který se nekonal.)

Opamátkuju se.
Do krve. Moje okousané nehty.
V upomínku na dnešek.
(Který leží v odpadcích
společně se zbytky nehtů.)